Geniální Martin Frič: Mistr režie, jehož díla žijí díky skvělé práci s herci i příběhem

Když se řekne Kristián, Eva tropí hlouposti nebo Císařův pekař, většině z nás se okamžitě vybaví nesmrtelné hlášky a pocit filmové pohody. Za všemi těmito poklady stál jediný muž – Martin „Mac“ Frič, režisér, jehož jméno se stalo synonymem kvality.

Nebyl to jen řemeslník; byl to psycholog, inovátor a umělec, který dokonale rozuměl české duši. Jeho genialita nespočívala v jedné věci, ale v dokonalém mixu několika talentů.

Jeho cesta na vrchol ale nevedla přes školy, nýbrž přes tvrdou práci od píky. Frič byl samouk, který si filmové řemeslo osahal doslova ze všech stran. Začínal v pražských kabaretech, kde si vysloužil přezdívku „Mac“, a u filmu si prošel snad vším: kreslil plakáty, pracoval v laboratořích, psal scénáře, a dokonce stál před kamerou.

Jak později vzpomínal Jan Werich, vyznal se ve všem, od kabelů po stavbu dekorací. Právě tato „univerzita života“ mu dala neuvěřitelnou jistotu a autoritu. Jeho slavná věta „Dnes mě nemůže nikdo oblafnout, všechno znám z praxe“ nebyla arogancí, ale holým faktem, ze kterého pramenilo jeho mistrovství.

Kouzelník, který rozuměl hercům

Frič byl mistrem práce s herci. Živelného a často nedisciplinovaného Vlastu Buriana dokázal jako jediný „zkrotit“ a usměrnit jeho geniální komiku do filmové podoby, jak dokazují hity jako Anton Špelec, ostrostřelec nebo Revizor. Pro intelektuální dvojici Voskovce a Wericha byl zase rovnocenným partnerem, se kterým stvořil nejen skvělou komedii Hej-rup!, ale i odvážnou politickou satiru. A pro Oldřicha Nového? Pro něj v Kristiánovi stvořil jeho životní, nesmrtelnou roli elegantního světáka. Frič hercům nerozkazoval, on jim naslouchal a rozuměl jim jako nikdo jiný.

Víc než jen mistr komedie

Ačkoliv je Frič spojen hlavně s komediemi, jeho talent sahal mnohem dál. Vrcholem jeho elegance je bezpochyby Kristián z roku 1939. V době, kdy se nad Evropou stahovaly mraky války, nabídl Frič národu lék na duši – devadesát minut úniku do světa noblesy, vtipu a romantiky. Film o nesmělém úředníkovi, který se jednou za měsíc stává králem baru, byl pro lidi v šedivé realitě protektorátu ztělesněním snu o svobodě.

Zároveň ale Frič neváhal použít film jako zbraň. Jeho film Svět patří nám z roku 1937, natočený s V+W, byl tak odvážnou fackou nastupujícímu nacismu, že ho nacisté po okupaci nařídili zničit.

Jak přežít zlé časy s uměleckou ctí

Nejsložitější období Fričovy kariéry přišlo s totalitními režimy. Jak točit dobré filmy, když vám za krkem sedí cenzor? Frič na to měl svou metodu: „kličkovat mezi vejci“. Aby mohl točit české filmy, které lidem v těžkých dobách dodávaly naději, musel za protektorátu natočit i dva německé filmy. Po válce byl sice obviněn z kolaborace, ale soud ho očistil.

Po únoru 1948 zase vstoupil do komunistické strany, aby mohl dál pracovat. Točil sice i budovatelské filmy, ale vždy se snažil i do těch největších propagandistických zakázek vnést kvalitu a lidskost. Vrcholem tohoto období byl Císařův pekař – Pekařův císař. Tento velkofilm byl tak geniální a plný skrytých narážek na dogmatismus, že za něj Frič od mocných soudruhů dostal na dva roky zákaz činnosti.

Tragická poslední klapka

Konec života Martina Friče byl stejně dramatický jako osudy jeho země. Celý život bojoval s alkoholem a sužovala ho rakovina. Přesto točil dál. Osudovým se mu stal 21. srpen 1968. Invaze vojsk Varšavské smlouvy byla pro hluboce vlastenecky cítícího režiséra zdrcující ranou. O pět dní později zemřel.

Okolo jeho smrti vznikla legenda, která se stala součástí národního mýtu. Praví se, že na protest proti okupaci spáchal sebevraždu – vědomě vypil lahev koňaku, který mu lékaři přísně zakázali. Ačkoliv jeho rodina tuto verzi popírala, příběh o tragické poslední klapce dokonale uzavřel život muže, který žil pro film a s filmem.

Odkaz Martina Friče je nesmrtelný. Jeho filmy nejsou jen zábavou, jsou kronikou našich dějin, zrcadlem naší povahy a součástí toho, kým jako národ jsme.

Zdroje: kinobox, fdb, Deník