Fred Astaire a Ginger Rogersová: Ikonická dvojice roztančila svět
Fred začínal na Broadwayi jako tanečník, kde vystupoval se svou sestrou. V roce 1932, když se jeho sestra vdala, vyrazil dobýt Hollywood. Jenže jeho první role dopadly fiaskem – ve studiu si mysleli, že jeho tvář není pro kameru vhodná. Ginger naopak už jako hodně mladá dívka dokonale ovládala charleston. V roce 1930 se vydala do Hollywoodu a brzy získala role v muzikálech. RKO studio jim nabídlo smlouvu na víc filmů. První film Veselý rozvod (1934) ukázal, že spolu fungují skvěle, a začala nejlepší dekáda tanečních filmů.
Filmy, které změnily kino
Veselý rozvod (1934) byl jejich první společně hraný film. Astairova elegance a osobní kouzlo Rogersové vytvořily na plátně magickou kombinaci, která zaujala filmaře i diváky. Tržby dokonce překročily všechna očekávání studia.
Top Hat (1935) se stal jejich nejslavnějším dílem. Píseň „Cheek to Cheek“ a luxusní kostýmy vytvořily ikonické momenty. Film vydělal přes 3 miliony dolarů – v tehdejší době šlo o obrovskou sumu.
Swing Time (1936) přinesl nejkrásnější taneční čísla této ikonické dvojice. Scéna „Never Gonna Dance“ patří k vrcholům filmového tance. Jerome Kern napsal originální partituru. Film obsahoval prvky klasického baletu i moderního jazzu.
Carefree (1938) byl jejich nejlehčí komedie. Astaire hrál psychiatra léčícího Rogersovou. Romantické prvky převážily nad tancem.
Umění v pohybu
Astairův perfekcionismus byl legendární. Na jeden tanec nacvičoval týdny až měsíce. Požadoval, aby každý pohyb seděl s hudbou a příběhem. Žádné záskoky – všechno herci tančili sami. Dlouhé záběry bez střihů umožnily sledovat celé taneční sekvence. Kamery sledovaly pohyb párů z různých úhlů.
Kostýmy navrhoval Adrian a další módní designéři. Šaty Ginger musely umožňovat volný pohyb a zároveň vypadat elegantně. Slavné šaty s peřím vytvářely dramatické efekty.
Hudba byla klíčová. Spolupracovali s Georgem Gershwinem, Colem Porterem a Irvingem Berlinem. Písně vznikaly přesně pro jejich choreografie.
Tajemství jejich úspěchu
Kontrasty tvořily základ jejich přitažlivosti. Astaire byl štíhlý a elegantní, Rogersová bujná a energická. Jejich odlišné styly se ale dokonale doplňovaly. Profesionalita charakterizovala jejich vztah.
Nacvičování trvalo hodiny denně. Rogersová musela zvládnout Astairovy složité kroky v podpatcích a těžkých šatech. Často trpěla kvůli puchýřům, ale nedala to na sobě znát. Improvizace byla součástí jejich práce. Nejlepší momenty často vznikaly spontánně během zkoušek. Zachytit tyto okamžiky pak bylo samo o sobě uměním.
Proč se rozešli?
Typové role začaly oběma hercům vadit. Kritici je vnímali jen jako taneční pár, ne jako skutečné herce. Rogersová chtěla hrát i dramatické role, Astaire chtěl zase zkoušet i jiné partnerky.
The Story of Vernon a Irene Castle (1939) byl jejich poslední společný film v sérii. Oba cítili, že vyčerpali všechny možnosti tohoto partnerství.
Samostatné kariéry se rozvíjely úspěšně. Rogersová získala Oscara za Kitty Foyle (1940). Astaire pokračoval s Ritou Hayworth a Leslie Caron. Návrat v roce 1949 ve filmu The Barkleys of Broadway ukázal, že jejich vzájemná chemie stále funguje, ale oba už měli jiné priority a závazky.
Vliv na filmové umění
Muzikálový žánr změnili navždy. Před nimi byly taneční filmy jen zábavné revue. Oni ukázali, že tanec může být dramatické médium. Technické inovace zároveň ovlivnily celé kino. Pohyb kamery, zvuk a světla se musely přizpůsobit potřebám tanečních sekvencí.
Móda a styl 30. let nesly jejich podpis. Astairův smoking a šaty Rogersové se staly vzory elegance pro mnohé následující generace. Zároveň jsou inspirací pro současné umělce. Choreografové, filmoví tvůrci a tanečníci stále studují jejich čísla.
Zdroje: Wikipedia, ČSFD, Britannica, Indiana University
