Filmové kulisy dnes často kombinují reálné stavby s digitálními efekty – ne všechno, co vidíte na plátně, opravdu existuje
Filmy nás ohromují svými efekty i kulisami. Nezapomenutelná je například rotující chodba z filmu Počátek nebo deštěm a neonem bičované LA ve filmu Blade Runner 2049. Za těmito scénami, které se nám vryly do paměti, nestojí magie, ale tichý hrdina: scénograf, nebo také production designer.
Zřejmé tedy je, že role scénografa nekončí u pouhého dekorování. Ať už jde o světy fantaskní nebo mrazivě reálné, nikdy nevznikají náhodou. Scénograf je totiž umělec, architekt, historik i psycholog v jedné osobě. Jeho dílem jsou tak pečlivě navržené vesmíry, přetavené ze suchých slov scénáristy.
Stará se tak o to, aby vznikl živoucí, hmatatelný svět, který dýchá a vypráví svůj vlastní příběh. Kdy vstupuje do popředí staré řemeslo a kdy jej nahrazují nejmodernější digitální technologie?
Při tvorbě dokonalých kulis je v hlavní roli řemeslo
Samozřejmě, že při tvorbě filmové magie vše začíná u scénáře. Kdybyste si ho četli vy, vnímali byste ho jako příběh. Scénograf se na něj však dívá jako na pokladnici vizuálních stop. Ve scénáři tak nehledá jen děj, ale i emoce, náladu a další skryté významy. Za poznámkou, že se scéna odehrává v bytě osamělého detektiva, vidí scénograf stísněnost, tlumené světlo pronikající přes rolety a ošuntělý nábytek.
Ačkoli staví scénograf mnohé na emocích, je nezbytné, aby vše probral s režisérem a kameramanem. Právě tato tvůrčí trojice společně utváří vizuální jazyk filmu, na který diváci zapomínají. Režisér říká, co chce sdělit. Scénograf navrhuje, kde se to odehraje. A kameraman určuje, jak to celé uvidíme.
Takto vzniká mood board. To je vizuální koláž z fotek, barevných palet a textur, která slouží jako závazný manuál pro celý štáb. Zaručuje, že barva šatů hlavní hrdinky bude ladit se stěnami jejího bytu a že všichni táhnou za jeden provaz.
Až když je dokončen tento jasný plán, přichází na řadu akce. V reálu to znamená, že se tým tesařů, malířů, rekvizitářů a dekoratérů pustí do stavby. Na jejich práci opět dohlíží scénograf. Většinou tak z obyčejného dřeva a sádry vznikají světy s historií. Pomocí patiny a barev promění novou stěnu v omšelou zeď starého hradu. Rozhodují, zda se bude točit na reálném místě, kdy budou záběry autentické, ale musí vyrovnávat s určitými riziky nebo v ateliéru, kde mají vše pod kontrolou.
Když do hry vstupují digitální kouzla
Ačkoli je práce scénografa velmi důležitá, výrazně ji změnila digitální revoluce. Na jedné straně totiž stojí speciální efekty (SFX). Ty představují praktické, fyzické triky, které se odehrávají přímo před kamerou. Patří sem především umělý déšť, vítr, řízené exploze či animatronické loutky. Ty jste mohli vidět třeba ve filmu Jurský park. Možná vás však překvapí, že i ta již zmíněná rotující chodba je výsledkem SFX.
Na druhé straně je tu digitální magie, která vzniká až následně v postprodukci. Jedná se o vizuální efekty (VFX). Jejichž nejznámější součástí jsou CGI efekty. To jsou počítačem generované obrazy. Konkrétně řečeno CGI vytváří efekty z ničeho. Typickým příkladem je celá planeta Pandora z Avataru. Právě VFX se stará o to, aby již herec nestál před zeleným plátnem, ale třeba v pustině na Marsu.
Vyvstává však otázka, pokud je VFX tak pokročilé, tak proč nejlepší režiséři stále používají i klasického scénografa a SFX. Odpověď je jednoduchá. Chtějí, aby herci byli skutečně autentičtí. Hrát čistě před zeleným plátnem může herce odtrhnout od děje. Jejich reakce tak nebudou přirozené a uvěřitelné.
Kombinace obou světů se jeví jako nejlepší cesta
Jak ukazuje Cameronův Avatar, kombinace SFX a VFX se jeví jako nejlepší cesta. To ukazuje již zmíněná scéna z filmu Blade Runner 2049. Kdy pro vytvoření monumentálního Los Angeles nechal štáb postavit obrovské, několikametrové a neuvěřitelně detailní modely budov.
V postprodukci pak byly tyto praktické modely digitálně doplněny o déšť, smog, hologramy a létající auta. Výsledkem je svět, který je cizí a epický, ale zároveň působí nepopiratelně reálně.
Budoucnost scénografie leží v propojení těchto světů. Navzdory všem technologiím totiž základ zůstává stejný. Snaha vytvořit pohlcující svět, který slouží příběhu. Protože to největší kouzlo filmu nespočívá v jedničkách a nulách, ale ve vizi umělce, který dokáže stvořit iluzi, které uvěříme.
Zdroje: wikipedie, A2, Radio Wave
