Eurovize: Pestrobarevná podívaná vznikla kvůli upevnění evropských vztahů po válce

Eurovize nezačala jako extravagantní šou plná světel a pestrobarevného pódia – tenkrát šlo hlavně o technický pokus.

V padesátých letech minulého století se Evropa snažila zotavit z válečných hrůz. Lidská potřeba sounáležitosti šla ruku v ruce s touhou po technickém pokroku – a tak vznikla v roce 1956 mezinárodní televizní soutěž, která měla za cíl živě vysílat stejný pořad napříč zeměmi. Eurovize byla testem, jestli naše „euro‑síť“ zvládne spojit diváky přes státy při přenosu živého koncertu.

Technicky nejprve šlo o jednoduché propojení veřejnoprávních televizí, ale projekt se rychle proměnil v hudební most mezi národy.

Z Latinské Ameriky po Melbourne

Eurovize se inspirovala prestižními národními festivaly – hlavně italským Sanremem a festivalem v Benátkách. Zástupci televize a hudebníci přemýšleli, jak propůjčit evropské hudbě větší dosah – a vytvořit platformu, kde nový song může reprezentovat celou zemi.

Nebyla to ani tak politická deklarace, spíš kulturní gesto: „pojďme si zazpívat, pořádně a společně, i když žijeme v různých státech“. V prvním ročníku v Luganu soutěžilo sedm zemí – každá vyslala dvě písně a poroty rozhodly o vítězi. Ani tehdy nebylo cílem nějaké soupeření ve stylu „který národ je nejlepší“ – šlo o sounáležitost.

Mezistátní napětí? Spíš spojení

I když se dnes Eurovize tváří jako hudební festival, odjakživa je v pozadí propojení Evropy – i té politicky komplikované. Když začala, ještě byla rozdělená mezi západ a východ. Televize z východního bloku se připojily až po pádu Berlínské zdi, ve velkém počtu až v devadesátých letech.

Vše bylo pod taktovkou Evropské vysílací unie, infrastruktury, která sdružovala veřejnoprávní stanice napříč Evropou. Díky ní mohly bulharské, rumunské nebo ukrajinské stanice konečně vysílat živý přenos z Bruselu, Liverpoolu, Stockholmu…

Eurovize se stala hřištěm, kde i po politických změnách vznikala nová setkání. V devadesátých letech zazněly třeba písně reflektující revoluce, znovusjednocení a naději: některé sice nezvítězily, ale symbolicky měly svůj význam.

„Nepolitická“ ale přesto politická

Oficiálně je Eurovize nepolitická. Ale faktem je, že státy na toto téma sahají – ať to přiznají, nebo ne. Národní identity, jazyk, styl přednesu – to všechno dává v očích diváků znamení toho, kdo je kdo. A i hlasování často ukazuje, že sousedské země – nebo pro ně emotivně spřízněné – si navzájem dávají body.

Navzdory tomu však soutěž funguje jako připomínka: jsme tu spolu, i když máme rozdíly, kultury, jazyky, dávnou historii. Slavíme rozmanitost, ale i to, co nás spojuje – hudba.

Od původních sedmi zemí se účast rozrostla – dnes je to téměř padesátka, včetně „asociovaných“ účastníků jako Izrael nebo Austrálie. Technicky může Eurovizi vysílat kdekoliv, kdo je součástí evropského vysílacího prostoru. A i když někteří říkají, že soutěž je jenom bláznivý večer se světly, tisíce diváků v hale a pak diváci u televizí žijí napětím závěrečného hlasování.

Eurovize se stala fenoménem – židle před televizory jsou zaplněné, internet bzučí memy, fanoušci sledují kostýmy i jásající finále.

Dnes je Eurovize něčím víc než jen láskou k hudbě, jódlování nebo zábavě. Mluví se o inkluzi, genderu, národní identitě, politických konfliktech. Momentálně se řeší otázky, jak se na soutěž dívají státy mimo Evropu, jak se připojily země východního bloku po devadesátém roce, jaké národní poselství cílí do písní. A občas to zapíchne – například téma Izraele a diskuze, zda přijetí jeho účasti významně přesahuje čistě hudbu.

Proč Eurovize zůstává důležitá

• Symbol jedinečné sounáležitosti: postavila se na nohy po válce a i dnes dokazuje, že hudba dokáže překlenout politické i historické bariéry.

• Most mezi kulturami: podporuje jazykovou rozmanitost i kreativitu, jakýkoli účastník má šanci na pódiu ukázat svou identitu.

• Test techniky i energie: živý přenos pro desítky zemí – stále skvělý technologický výkon.

• Společenský barometr: někdy ukáže nálady Evropy – u některých písní je na první pohled vidět, že rezonují politicky nebo emocemi.

Eurovize není jen show – je to kulturní experiment, projekt solidarity i technické odvahy. Pomohla spojit Evropu po válce, pomohla budovat televizní spolupráci, dokazuje, že sdílená písnička může být vážně mocný nástroj. I dnes, po sedmdesáti letech, ji sledují stovky milionů lidí – a my všichni můžeme sedět doma v pohovce a cítit, že jsme součástí té magické písničkový party, kde hrají pravidla přijetí.

Zdroj: en.wikipedia.org, britishcouncil.org, diva-portal.org