Emil Zátopek uspěl navzdory nuzným poměrům, do nichž se narodil. V mládí dokonce pracoval v továrně na obuv
Když se řekne Emil Zátopek, většina lidí si vybaví zarputilého běžce s typickým výrazem, jako by zrovna běžel o život. A on vlastně běžel – za svým snem, za vůlí překonávat sám sebe. Ale jeho příběh nezačíná na olympijském stadionu. Začíná mezi botami, v továrně ve Zlíně. A právě tam, mezi krabicemi a šicím strojem, se začal psát příběh jednoho z největších sportovců všech dob.
Z chudého kluka hvězdou atletiky
Emil se narodil v roce 1922 v Kopřivnici do chudé rodiny. Doma bylo dětí jako smetí – osm. Peněz bylo málo, ale zato bylo hodně lásky a pracovitosti. V šestnácti letech začal makat ve slavné Baťově obuvnické továrně. Tehdy by ho asi ani nenapadlo, že jednou bude běhat s olympijským zlatem na krku.
A jak se to celé rozběhlo? Úplnou náhodou. V roce 1940 ho přihlásili do firemního závodu. Neměl na vybranou, bylo mu řečeno, že běžet musí. Skončil druhý. A to ho štvalo. Ne že by se radoval z úspěchu, ale prostě ho štvalo, že nebyl první. A tak začal běhat. Sám, tvrdě a bez ohledu na počasí. Zápal pro věc se zrodil z obyčejné ješitnosti. A fungovalo to.
Tréninky pro ocelové nohy a železnou vůli
Zátopek nebyl běžec, co si rád zlehka vyklusává. On trénoval, jako by šlo o život. Jeho slavné intervaly – třeba 100×400 metrů – byly tehdy naprostým šílenstvím. Dnes běžná věc, tehdy nevídaná. Běhal v zimě, v létě, se zátěží, se ženou na zádech, klidně i po tmě.
Když se ho někdo ptal, proč při běhu vypadá, jako by se trápil, odpověděl typicky po svém: „A viděli jste někdy býka, jak běží po louce? Taky se tváří všelijak.“ Jeho výrazy byly legendární, stejně jako jeho výdrž.
Helsinki 1952: Zázrak v přímém přenosu
Na olympiádě v Londýně v roce 1948 se už blýskl, zlato na desítce a stříbro na pětce. Ale čtyři roky nato, v Helsinkách, se stal něco, co nemá obdoby. Emil vyhrál pětku, desítku a maraton. Ten maraton přitom běžel poprvé v životě.
Nevěděl, jak na něj, tak se přidal k favoritovi Jimu Petersovi a ptal se ho, jestli běží dost rychle. Peters prý zavrčel, že příšerně. A Emil na to: „Tak to zkusme ještě zrychlit.“ Zrychlil. A vyhrál. To už nebyla jen výhra. To byl sportovní zázrak. A naprostý důkaz, že když chcete, zvládnete cokoliv, i když jste nikdy předtím maraton neběželi.
Hrdina, který neuhnul
Zátopek byl nejen šampionem na trati, ale i člověkem s pevnými morálními postoji. V roce 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov, což mu zlomilo vaz. Přišel o funkce, tituly, práci. Místo slávy nastoupil do dolů, pak zametal ulice. Nikdy si ale nestěžoval. Byl skromný, vtipný a pořád se na svět díval se vztyčenou hlavou.
Po sametové revoluci byl rehabilitován. V roce 1997 dostal nejvyšší státní vyznamenání – Řád Bílého lva. V tu chvíli už dávno nebyl jen běžec Zátopek. Byl to symbol. Důkaz, že i kluk z dělnické rodiny může změnit svět.
Dědictví, které běží dál
Emil zemřel v roce 2000, ale jeho odkaz žije dál. Jeho příběh se stal inspirací pro dokumenty, knihy a v roce 2021 i pro film „Zátopek“ od Davida Ondříčka. Ať už běháte závodně, nebo jen kolem bloku, jeho jméno znáte. Zátopek byl víc než sportovec. Byl to běžec, který neuhnul. Člověk, který běžel nejen pro medaile, ale hlavně pro to, aby si dokázal, že může být lepší než včera.
Zdroj: Brittanica, Wikipedia, Sport
