Byla nejnadanější komičkou českého filmu. Pak jí amputovali obě nohy a už ji nikdo nespatřil

V šatně to vonělo líčidly a pudrem. Z chodby doléhala zkouška scénky, smích se lámal o stěny. Jaroslava Hanušová si upravila paruku, zamrkala do zrcadla a vyrazila na plac. O pár desetiletí později seděla v malé pražské garsonce, okno do ulice, ticho. Jedna kariéra, dva úplně jiné světy. Tento text je o vzestupu, kterému tleskala celá země, a o pádu, který se odehrál mimo světla kamer.

Když se řekne Jaruš, většině z vás naskočí scénky z legendárního zábavného pořadu. Temperamentní timing, pohotová mimika, schopnost shodit situaci jediným pohledem. Hanušová byla dítě Prahy roku 1949 a její cesta na jeviště nebyla rovná, chvíli to vypadalo na úplně jinou dráhu, o to silnější byl návrat k divadlu a televizi. Fakta jsou střízlivá: datum narození 25. února 1949, úmrtí 22. února 2016, Praha. Mezi těmito dvěma body se ale vešlo nespočet potlesků i dlouhé ticho.

Jak se rodí komika

Začínala v dramatickém kroužku, studium herectví po maturitě zvažovala, ale rozum zvítězil – aspoň na chvíli. Tři roky práv, poté práce učitelky v mateřské škole. A pak návrat k tomu, co jí šlo nejlépe: k jevišti, kde se publikum směje i vydechuje zároveň. Kdo z vás někdy změnil směr uprostřed cesty a nelitoval?

Její komika stála na detailech. Uměla mlčet tak, že bylo slyšet všechno. Partnerství s výraznými kolegy jí svědčilo, v pořadu, který se vysílal v sobotní večery, si vybudovala pozici nezaměnitelné „Jaruš“ – postavy, která dokázala rozčeřit i mdlou scénu. Popularitu jí přinesly i filmové role. Ve snímku Slunce, seno, erotika si střihla výpomocnou učitelku Jaruš – malá úloha, velká stopa, přesně ten typ výstupu, který si diváci pamatují léta.

Když komedie bolí

Natáčení není jen švanda. Během jedné ze scén si při pádu přivodila otřes mozku. Zvedla se, dodělala práci, prý žádné drama. Profese má svá pravidla: dokud běží kamera, humor se nosí jako uniforma. A ona ten kabát nosila ráda.

Její filmografie by vydala na pestrý katalog: od komedií přes drsnější polohy – třeba vychovatelka v mrazivém dramatu z počátku 90. let, kterou hrála s nepříjemnou přesností. Nešlo jí jen o gag, šlo o rytmus scény a pravdu situace. I proto si ji režiséři ozývali znovu.

Tichá nemoc a tvrdá cena

Pak přišla cukrovka. Ze začátku jen otravná, později nevyžádaný režisér všeho. Nejprve amputace jedné nohy, krátce nato i té druhé. Roky 2013 a 2014 rozdělily život na před a po. A přesto mluvila statečně: „Nemám nohy, ale cítím se zdravá,“ řekla v otevřeném rozhovoru. Za jejími slovy ale stála realita invalidního vozíku a byt, kde se smích ozýval už jen z televize.

Veřejnost ji vídala čím dál míň, kruh se uzavíral. Koncem února 2016, tři dny před sedmašedesátinami, zemřela na celkové selhání organismu. Poslední dva roky života strávila po amputacích převážně na vozíku. Titulky byly stručné, vzpomínky diváků dlouhé. A ano, mnozí z vás měli pocit, že Jaruš z jeviště odešla dávno předtím, než odešla doopravdy.

pomůcky na léčbu cukrovky
Život s cukrovkou je náročný. Zdroj: Shutterstock

Co si z jejího příběhu vzít

Ne každý talent má šťastný třetí akt. Přesto v něm bývá nápověda pro ostatní. Její osud připomíná, že komika je fyzická disciplína a zdraví není samozřejmost. Diabetická péče nejsou papíry a měření, ale brzda, která drží těžkou soupravu na kolejích. Zanedbání se krutě vrací a netýká se jen hvězd. Všichni máme tendenci odkládat nepříjemné kontroly, že? Její statečnost po amputacích, snaha držet si nadhled a každodenní rituály, je lekce, kterou se vyplatí slyšet bez ohledu na to, jestli stojíme na scéně, nebo v hledišti.

Jaroslava Hanušová uměla rozesmát celé sály a jedním gestem rozbít ticho. Její příběh dnes volá po jednoduché věci: vážit si zdraví se stejnou vervou, s jakou si vážíme potlesku.

Zdroje: iDNES, Blesk, Wikipedie, TV Nova, OSOBNOSTI, Youtube