Blackface: Kontroverzní úprava zevnějšku vyvolává diskuse o rasismu
Kdysi běžná součást zábavy. Dnes zraňující symbol minulosti, která se nevytratila. Blackface není jen make-up. Je to připomínka hlubokých společenských jizev, které se stále hojí.
Diváci se smáli, herci sklízeli potlesk a málokdo přemýšlel nad tím, co se za tím vším skrývá. Jenže dnes už víme, že blackface není nevinný žert. Je to bolestné zrcadlo doby, kdy byli lidé kvůli barvě pleti zesměšňováni a zobrazováni jako karikatury.
Pod tmavým nánosem líčidla se ukrývá minulost, která nebyla černobílá, ale krutě jednostranná. V devatenáctém století se ve Spojených státech objevily minstrelské show, kde běloši s načerněnými obličeji hráli přehnané, zesměšňující postavy Afroameričanů. Grimasy, šišlání, pokřivené pohyby a opakující se stereotypy líčily černochy jako líné, nevzdělané nebo infantilně veselé. A společnost si na to zvykla.
Tyto obrazy se nešířily jen divadlem. Usadily se v podvědomí. Nešlo o náhodné vtipy, ale o systematické ponižování lidí, kteří už tak bojovali o to, být vůbec považováni za rovnocenné. Blackface se stal nástrojem, jak upevňovat nadřazenost jedněch nad druhými.
Zábava, která tehdy vydělávala peníze a prodávala lístky do divadel, zároveň zanechávala jizvy na duši celé komunity. Uvnitř společnosti postupně zakořenilo přesvědčení, že zesměšňování jiné rasy je v pořádku. Právě proto má dnes blackface takovou sílu. Připomíná, co všechno bylo kdysi považováno za normální. A co už by dnes normální být nemělo.
Přestože show časem zmizely z divadel i kin, samotný blackface se čas od času vrací. Jako ozvěna minulosti, která si stále žádá pozornost.
Když se stín minulosti nečekaně vrátí
V roce 2013 si herečka Julianne Hough na Halloween natřela obličej, aby se proměnila v oblíbenou seriálovou postavu. Reakce byla rychlá a tvrdá. Veřejnost ji obvinila z necitlivosti vůči rasovým otázkám. A nebyla sama. Jimmy Fallon, Justin Trudeau nebo Ted Danson byli v minulosti vyfoceni v blackface a čelili silné kritice.
Někteří se dopustili chyby v mládí, jiní jako dospělí s plným vědomím. Ve všech případech následovala omluva, veřejný tlak, a často i dočasný odchod z veřejného prostoru.
Obhájci takových činů říkají, že šlo o vtip nebo poctu. Jenže úmysl nevyváží bolest, kterou podobné kroky způsobují. Můžete mít ty nejlepší pohnutky, ale pokud tím někomu ublížíte, je čas přemýšlet, co za tím ve skutečnosti stojí.
Blackface není převlek, ale otevřená rána
Pro lidi, kteří si nesou dědictví otroctví, segregace nebo policejního násilí, není blackface jen trapná legrace. Je to připomínka času, kdy jejich důstojnost byla zpochybňována, a kdy byli zobrazováni jako figurky bez hodnoty. Proto tolik lidí reaguje emotivně, když se tento prvek z historie znovu objeví.
Každý má svou citlivost jinde, ale když jde o kolektivní paměť, která v sobě nese generace bolesti a ponižování, není to otázka vkusu. Je to otázka respektu. A i když se může zdát, že jeden make-up nikoho nezabije, ve skutečnosti může otevřít staré rány, které nikdy nebyly pořádně zahojené.
Je rozdíl mezi kulturním oceněním a přivlastněním. To první buduje mosty a porozumění. To druhé si bez ohledu na kontext bere, co se mu hodí a zanechává za sebou bolest. A právě do této druhé kategorie blackface patří.
Nepřebarvujme minulost, ale učme se z ní
Nejde o to zakazovat humor nebo kreativitu. Jde o empatii. Jde o citlivost k hranicím, které na povrchu nevidíme, ale lidé je v sobě nosí hluboko, někdy po celé generace. Ne všechno je jen o barvě kůže. V jádru je to o úctě k tomu, kým člověk je.
Společnost se proměňuje a s ní i náš smysl pro to, co je ještě vtip a co už zraňuje. Chceme-li žít ve světě, kde se lidé cítí v bezpečí a s úctou, měli bychom přestat zavírat oči před tím, co bolí, a konečně slyšet ty, kteří dlouho mlčeli.
Zdroje: Wikipedie, ABC News, Smithsonian Magazine
