Ať žijí duchové! Některé slavné trpasličí postavy ve skutečnosti vznikly díky mistrnému optickému klamu
Léto, hradní zřícenina obrůstající břečťanem a k tomu melodie „Skřítkové tesaři“. Tahle kombinace dodnes spolehlivě vyvolá úsměv i lehké brnění v zádech – přesně tak, jak to režisér Oldřich Lipský v roce 1977 zamýšlel. Ať žijí duchové! zraje jako dobré víno a každé prázdniny znovu připomíná, že fantazie dětí i dospělých nemá věkové omezení.
Pamatujete si Leontýnčiny šaty ze třpytivých pavučin, Jouzovu samoobsluhu a armádu malých kameníků, kteří přes noc opravili střechu? Pojďme se podívat, kde se tahle letní pohádka vlastně rodila a jak triková kamera dokázala stlačit dospělé herce na velikost zahradních trpaslíků.
Filmová pohádka, která nezestárla
Oldřich Lipský si po Limonádovém Joeovi či Šesti medvědech odskočil do světa dětské fantazie. Původní scénář Jiřího Melíška ale ještě na jaře 1976 radikálně přepracoval Zdeněk Svěrák – odlehčil pionýrské agitky a vsadil na nadčasový humor i písničky debutujícího Jaroslava Uhlíře, které textoval právě Svěrák.
Kde se Brtník probouzel: lokace
Film vznikal hlavně na zřícenině hradu Krakovec ve Středočeském kraji – ve snímku vystupuje jako hrad Brtník. Místní průvodci dodnes hlásí, že bez Leontýnky by hrad přišel o polovinu návštěvnické slávy.
Produkce ale využila i další místa: některé scény se točily v okolí Nového Knína a filmová samoobsluha stojí v Mníšku pod Brdy. Interiéry vznikly ve studiích Barrandov – v jejich filmografii najdete Ať žijí duchové! hned vedle Adély, která ještě nevečeřela.
Jak ožily trpaslíci: triky beze CGI
Trikový mág Vladimír Novotný sáhl po jednoduché, ale dodnes efektní „falešné perspektivě“. Reální herci-trpaslíci stáli dál od kamery u zvětšených kulis, zatímco dětská parta byla v popředí. V záběru pak vypadali několikanásobně menší – bez jediného digitálního pixelu.
Pro slavnou scénu s kládami se vyráběly obrovské repliky klád i hradních zdí, aby mini kameníci měli po čem běhat. Boris Masník, který princip vysvětloval na Zlínském filmovém festivalu, dodnes tvrdí, že jde o jednu z nejchutnějších lahůdek českého filmu.
Písničky, které zlidověly
„Hajný je lesa pán“ nebo „Každý den“ dnes zná kdekdo, aniž by nutně věděl, odkud pocházejí. Hudbu složil Jaroslav Uhlíř, tehdy ještě neokoukaný skladatel, a texty napsal Zdeněk Svěrák. Dvojice si spoluprací v pohádce nastartovala dlouhé autorské partnerství.
Ze zápisníku štábu: historky z natáčení
Konkursy proběhly na jaře 1976, klapka padla v červnu a poslední záběry se dotočily v září. Postsynchrony zabraly celou zimu a do kin film dorazil na podzim 1977. Představitel Jendy, tehdy patnáctiletý Jiří Procházka, vzpomíná, že Leontýnka (Dana Vávrová) na něj koukala jako na svatý obrázek. Režie mu musela domluvit, aby se místo vyhlížení vyvinutějších baletek věnoval své filmové parťačce – výsledkem je něžná chemie, kterou diváci cítí dodnes.
Ohlasy a nová síla staré pohádky
Snímek patří do zlatého fondu českých filmových Vánoc i prázdnin. V roce 2022 prošel kompletní digitální obnovou, jíž se ujaly Národní filmový archiv, Státní fond kinematografie a Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, aby mohl na moderních plátnech zazářit stejně jasně jako před půl stoletím.
Stačí tedy otevřít okno, pustit „Den je slunečný“ a spolu s rytířem Brtníkem si připomenout, že kouzla někdy opravdu stačí hledat jen ve správném úhlu pohledu – a občas přiložit ruku k dílu, aby hrad nezůstal bez střechy.
Zdroje: filmovyprehled.cz, wikipedia.org, nasregion.cz, super.cz
