Antonin Artaud: Tvůrce divadla krutosti – podivné zábavy, o které většina Čechů nikdy neslyšela
Antonin Artaud nebyl člověk, kterého by šlo jednoduše popsat. Na jevišti působil jako vítr, který smete všechny jistoty a v soukromí připomínal muže, co se neustále pere s vlastními démony. Jedni v něm viděli odvážného tvůrce, který měl sílu překopat celé divadlo, druzí jen nemocného muže, kterého lékaři zavírali do léčeben a snažili se zkrotit elektrošoky. Ať už na něj nahlížíme jakkoli, jeho idea divadla krutosti patří mezi ty, které změnily kulturní mapu Evropy.
Vše začalo v Marseille roku 1896. Do rodiny se narodil chlapec, který byl od prvních let života spíš křehký než silný. Prodělal meningitidu, která ho poznamenala na těle i na duši. Často trpěl bolestmi a náladami, které ostatní děsily, ale zároveň v něm rostla tvrdohlavost. Nechtěl se smířit s tím, že bolest je jen překážkou. Snažil se jí dát význam a přetavit ji do umění. Už jako dítě viděl svět bez nánosu iluzí a uměl ho vnímat s neobvyklou ostrostí.
Od mládí ho přitahovalo umění. Psával básně, zajímal se o divadlo a později se dostal i k filmu. V roce 1928 se objevil v Dreyrově legendárním němém snímku Utrpení Panny orleánské, kde ztvárnil postavu mnicha Jeana Massieu. Jeho pronikavý pohled a asketická tvář působily nezapomenutelně, přesto film pro něj nebyl hlavním polem působnosti. Artaudovou posedlostí bylo divadlo, které se mělo stát prostředkem k probuzení divákovy duše.
Divadlo, které nešetří diváky
Artaudovo divadlo krutosti nebylo o brutalitě, ale o neúprosné pravdě. Podle něj bylo tradiční divadlo, založené na předčítání textů, mrtvé. Chtěl, aby scéna zasáhla všechny smysly a diváka vyvedla z pohodlí. Místo slov kladl důraz na tělo, pohyb, zvuk, rytmus a světlo.
V knize Divadlo a jeho dvojenec, vydaném v roce 1938, popsal představu scény jako prostoru, kde se bourají masky civilizace. Divák neměl odcházet pobavený, ale otřesený a probuzený. Divadlo podle něj mělo fungovat jako rituál, který vyvolá očistu a postaví člověka tváří v tvář jeho vlastní temnotě.
Génius na hraně šílenství
Antonin Artaud byl člověk, který v sobě nosil obrovský talent, ale také tíhu, která ho pomalu sžírala. Ve dvacátých letech sahal po opiu a brzy se stal jeho zajatcem. Závislost ho pronásledovala po zbytek života a otevřela cestu do psychiatrických léčeben, kde na něj čekaly dlouhé roky osamění. Lékaři na něj zkoušeli i elektrošoky, tehdy běžnou metodu, která spíš ničila než pomáhala. Přesto v něm žil plamen, který neuhasl, a i v těch nejtěžších chvílích dokázal psát a tvořit.
Z nemocničních pokojů odcházely jeho dopisy a rukopisy, drsné i poetické zároveň. Nepovažoval se za šílence, spíš za člověka, který byl nucen projít bolestí až na dřeň. V jeho textech je cítit naléhavost a neklid, někdy připomínají zoufalý výkřik, jindy tichou modlitbu za to, aby všechno dávalo smysl.
Odkaz, který přetrval
Artaud zemřel v roce 1948, ale jeho myšlenky žily dál. Staly se inspirací pro režiséry jako Jerzy Grotowski nebo Peter Brook, kteří chápali divadlo jako rituál a prostor pro proměnu. V šedesátých letech se jeho teorie staly jedním ze základních kamenů experimentální scény a jejich vliv je patrný dodnes v performativním umění i v moderních divadelních formách.
Artaud připomněl, že divadlo nemusí být pohodlné. Na scéně se podle něj člověk potká se svými strachy a místo uklidňujícího příběhu zažije otřes. Jeho divadlo krutosti ukazuje, že umění má zasahovat, zneklidnit a někdy i změnit toho, kdo se dívá.
Antonin Artaud a jeho odkaz
Artaud byl složitý člověk. Na jevišti herec a básník, v soukromí muž zápasící s vlastní myslí. Jeho život byl plný bolesti a protikladů, a právě z nich vyrostla síla, která otřásla divadelním světem.
Dnes na něj vzpomínáme jako na tvůrce, který neuhýbal a nechtěl divadlo pro uklidnění, ale pro otřes. Jeho odkaz připomíná, že i z bolesti se může zrodit umění schopné posouvat hranice. Artaud je důkazem, že genialita a šílenství mohou stát vedle sebe a změnit podobu divadla navždy.
Zdroje: Wikipedie, Britannica, Medium
