Anna Bayerová: Když chtěla pomáhat lidem, musela své lékařské vzdělání získat ve Švýcarsku
Představte si ženu z poloviny 19. století, která si zabalí pár šatů, slovník a odhodlání. Odjíždí z malého města do ciziny, protože doma jí zavřeli dveře ke studiu. Ne kvůli talentu, ale kvůli pohlaví. Jmenuje se Anna Bayerová a její příběh zní jako stroj času, který nás vrací do doby, kdy se odvaha počítala na roky trpělivosti.
A proč bychom ji měli znát dnes, kdy ordinace vedou stovky lékařek a medici i medičky se v knihovnách dělí o stůl? Protože nic z toho nepřišlo samo.
Dětství a cesta do Švýcarska
Anna se narodila roku 1852 ve Vojtěchově u Mělníka. V době, kdy Rakousko-Uhersko ženám bránilo v přístupu na univerzity, zvolila odvážnou cestu: odjela studovat medicínu do Švýcarska, nejprve do Curychu a poté do Bernu. Tam v roce 1881 promovala. Doma by to tehdy nešlo – a tak první kapitolu své kariéry napsala v cizině.
Diplom z Bernu, dveře doma zavřené
Radost z titulu vystřídala studená sprcha. V českých zemích její diplom neuznali a lékařskou praxi jí nenechali otevřít. Anna proto otevřela ordinaci v Bernu a rychle si vybudovala reputaci schopné lékařky. Tehdejší pravidla zkrátka nepočítala s tím, že by žena měla vlastní pečetidlo, pacienty i odpovědnost – to se mělo odehrávat jinde, ne doma.
Výjimka jménem Bosna
K paradoxům doby patří, že nakonec to byla právě monarchie, kdo Annu povolal do služby. V 90. letech 19. století hledala lékařky pro muslimské ženy v okupované Bosně a Hercegovině – pacientky, kvůli zvyklostem odmítaly mužské doktory. Anna se stala první „státní“ lékařkou a působila nejprve v (Dolní) Tuzle a později v Sarajevu. Pomáhala tam, kde to bylo potřeba, i když stovky kilometrů od domova.
Pero místo stetoskopu: osvěta a Ženské listy
Bayerová neordinovala jen u vyšetřovacího stolku. Psala srozumitelné texty o zdraví a hygieně, přispívala do Ženských listů a překládala praktické příručky, aby se základní zdravotní gramotnost dostala k ženám v domácnostech i do dívčích škol. Dnes bychom řekli, že dělala „medicínu pro lidi“.
Petice, která rozhýbala stojaté vody
Rok 1889 přinesl záblesk naděje: 31 českých a moravských ženských spolků poslalo Anně Bayerové dopis a nabídlo podporu, aby jí úřady dovolily otevřít praxi v Praze. Za jménem stála energie ženského hnutí, které pochopilo, že jeden konkrétní příběh dokáže pohnout pravidly pro všechny. Anna možnost nakonec odmítla – když máte rozjetý život v zahraničí, není to jednoduché. Symbolicky však šlo o krok vpřed: veřejnost začala otevřeně žádat lékařky i doma.
Pozdní návrat, krátké uznání
Domů se vrátila až po roce 1909 a dlouho byla odkázána na role, které skutečnou kvalifikaci obcházely. Teprve po šedesátce mohla v Praze krátce ordinovat – opožděné gesto uznání. Je to hořkosladké finále: země, která ji nepřijala jako studentku, ji přijala až jako seniorku. I tak zůstala pro mnohé vzorem a profesionálkou, která se nenechala zlomit.
Boj za právo žen na vzdělání
O Anně se mluví jako o lékařce, ale stejně výrazná byla její role v debatě o tom, zda ženy patří na vysoké školy. Její existence v oboru byla argumentem sama o sobě. Ukazovala, že talent a píle nejsou otázkou pohlaví a že zákaz studia je ztráta pro celou společnost – méně rukou, méně vědeckých hlav, méně příkladů pro další generace. Až později se v Praze objevila první doma promovaná lékařka, Anna Honzáková, která o Bayerové napsala životopis a příběh tak předala další generaci.
Dědictví, které vidíme v čekárnách
Když dnes sedíme v čekárně a na dveřích je napsáno „MUDr.“ a ženské příjmení, je za tím dlouhý řetěz drobných vítězství. Připomínají, že změna nezačíná jedním zákonem, ale stovkami odchodů na studia, neústupných dopisů, popularizačních článků a trpělivostí. Anna Bayerová zaplatila vysokou cenu: domov vyměnila za cizinu, jistoty za nejistotu. Ale zanechala stopu, díky níž dnes bereme ženské jméno na štítku dveří jako samozřejmost.
Zdroje: ipac.svkkl.cz, wikipedia.org, dvojka.rozhlas.cz
