Amy Winehouse získala řadu prestižních ocenění, včetně Grammy, ale její boj se závislostí skončil fatálně
Sledovat v Google Zprávách
Poprvé jste o ní mohli slyšet v roce 2003. Amy Winehouse byla jako kometa. Oslnivá, syrová a nebezpečně blízko zemi. Svým chraplavým hlasem a texty, které šly na dřeň, si podmanila svět. A taky si s ním trochu pohrála. Příliš brzy ale odešla a nechala za sebou písně, které dodnes zná celý svět.
Hudební talent v balení z Camdenu
Amy pocházela z londýnského předměstí Southgate a byla spíš rebel než princezna. Od dětství inklinovala k jazzu, ráda poslouchala Sarah Vaughan nebo Dinah Washington a s lehkostí navazovala na jejich odkaz. Její debut Frank vznikl prakticky pod tlakem a bez jejího úplného svolení, ale i tak působil jako úkaz. Kritika si ho zamilovala a fanoušci tušili, že tohle není poslední slovo.
Pak přišel rok 2006 a s ním album Back to Black. Bum. Amy se stala globálním fenoménem. Píseň Rehab, ve které sarkasticky zpívala No no no, když jí okolí doporučovalo léčbu, se stala její vizitkou. Ironie osudu – právě tahle věta se později proměnila ve smutné memento. Album jí vyneslo pět cen Grammy, ale slávu si Amy užívala jen napůl. Zatímco celý svět tleskal nad jejím talentem, její soukromý život byl jako nekonečný kolotoč se zlomenými koníčky.
Vztahy, které by nevymyslel ani Netflix
Amy se zamilovávala rychle, hluboce a často do špatných lidí. Její nejznámější vztah s Blakem Fielderem-Civilem byl všechno, jen ne zdravý. Dvojice si procházela rozchody, návraty, drogovými excesy a veřejnými skandály. Blake později přiznal, že to byl on, kdo Amy uvedl do světa tvrdých drog. A Amy? Místo obviňování skládala texty, které byly syrovější než tatarský biftek bez cibule.
V jejím životě se často střídala média, policie a sanitka. Nešlo ji přehlédnout. A ona ani nechtěla být přehlédnutá. Problém byl, že čím víc se trápila, tím líp zpívala. A čím líp zpívala, tím víc se trápila. Nekonečný kruh bolesti, který nešlo rozmotat.
Hudební průmysl si musel sáhnout do svědomí
Amyin konec nebyl šokující. Byl spíš tragicky očekávaný. V roce 2011 byla nalezena mrtvá ve svém bytě. Měla 27 let. Přidala se tak k nechvalně známému Klubu 27, kde je společnost více než smutná – Jimi Hendrix, Janis Joplin, Kurt Cobain, Jim Morrison.
Její smrt rozvířila debatu o tlaku na mladé hvězdy, bulváru a zodpovědnosti hudebního průmyslu. Dokument Amy, který si odnesl Oscara, poodhalil její život bez pozlátka. Najednou bylo jasné, že Amy nebyla žádná rozmazlená hvězdička, ale citlivá žena, která se snažila ustát slávu, lásku i démony uvnitř sebe. Lidi ji obdivovali, ale ona sama se se sebou často prala.
Po její smrti vznikla nadace Amy Winehouse Foundation, která pomáhá mladým lidem dostat se z drog a zároveň je vede k hudbě. Jako by tím Amy i po odchodu říkala: Hele, já už to nestihla, ale třeba vy jo. I když tu nebyla dlouho, její hlas, styl a způsob, jak psala písně, zůstaly jako inspirace pro celé generace. Od Adele až po Billie Eilish – odkaz Amy je slyšet dodnes.
Holka, co se nebála být sama sebou
Amy Winehouse nebyla dokonalá a ani o to nestála. Zpívala o svých chybách dřív, než je stihl vyšťourat bulvár. Byla zranitelná, divoká, geniální a absolutně nepředvídatelná. Možná právě proto ji lidé tak milovali. V éře plastových popových panenek přišla Amy s linkami jako od pandy a upřímností, která pálila. A i když si svůj happy end nevyzpívala, zůstala v srdcích jako ta, která nikdy nic nepředstírala. Ani bolest, ani lásku. Ani hudbu.
