Podivná úchylka Vlasty Buriana: Rodina z ní šílela, okolí ho obdivovalo

Vlasta Burian, přezdívaný „král komiků“, dokázal bavit celé generace svým charismatem a neodolatelným humorem. Jeho vztahy s rodinou i vlastní vnitřní svět byly složité: zatímco veřejnost viděla úspěšného herce a sportovního nadšence, jeho nejbližší často nechápali jeho rituály, potřebu být středem pozornosti a neustálou touhu po obdivu.

Za oponou klauna

Narodil se 9. dubna 1891 a během své kariéry zazářil nejen jako herec, ale také režisér, zpěvák a mim. Přestože jeho veřejný obraz byl veselý a populární, soukromý život se nesl ve znamení pečlivě střežených rituálů, které mu pomáhaly zvládat tlak slávy. Psychologové dnes jeho chování popisují jako „herec, který hraje nejen pro diváky, ale někdy i pro sebe“ – ať už kvůli enormnímu pracovnímu tempu, nebo vnitřní potřebě být stále obdivován.

Burian sám přiznával, že sport a jeho koníčky mu umožňovaly „postavit se na vlastní nohy“ – doslova i obrazně. Rodina často netušila, jak reagovat na jeho nároky, ale manželka Nina Burianová byla jednou z mála, která jeho svět plně přijala. Jejich společný rituál byl jednoduchý, a přesto hluboce symbolický: Burian nezačal vystoupení, dokud z hlediště nezahlédl její pohled. Tento moment pro něj znamenal kotvu v bouři veřejného života.

Psychologové také dodávají, že některé jeho projevy by dnes mohly být vysvětleny přes moderní koncepty duševního zdraví. Existují dohady, že Burian trpěl ADHD, což by vysvětlovalo jeho neustálou potřebu aktivity a stimulace. V některých obdobích se zase potýkal s depresivními stavy, které umocňovala tíha slávy a neustálý tlak být perfektní.

Sport byl víc než koníček

Burianovy sportovní zájmy byly rozmanité: cyklistika, fotbal, tenis a především jezdectví. Už tehdy se mu připisovaly kuriózní úspěchy, například ve „závodech hlemýždí“, kde vítěz byl ten poslední. Sport pro něj nebyl jen fyzickou aktivitou, ale i způsobem, jak se vyjádřit, soutěžit a najít únik od herecké role.

Jeho vášeň pro jízdu na koni byla klíčová. V roce 1924 založil „Stáj Burry“ a koupil klusáka Priora, který ho vtáhl do světa jezdeckých soutěží. V sedle nebyl jen hercem – stal se jezdcem, majitelem koní a účastníkem parkurů a dostihů. Jeho kůň Tasso se stal vítězem a symbolem jeho jezdecké éry. Jízda na koni mu nabízela spojení s přírodou, pocit svobody i disciplíny. Kontakt s koněm měl pro jeho psychiku hluboký význam – vyžadoval péči, kontrolu a odpovědnost, což kontrastovalo s chaotickou veřejnou rolí klauna.

Rituály a hranice mezi pódiem a soukromím

Burianovy sportovní aktivity byly úzce spjaté s jeho rituály. Často oblékal uniformy, nosil odznaky a před vystoupením čekal na znak od Niny, že je vše připraveno. Tato pravidelnost mu pomáhala udržet psychickou rovnováhu, vytvořit řád v nevyzpytatelném světě slávy a udržet pocit kontroly.

Rodina mnohdy nechápala jeho posedlost vítězstvím, nutnost rituálu či potřebu být sledován. Přesto právě v těchto projevech lze vidět, že Burian nebyl jen komikem – byl mužem, který aktivně pečoval o svou psychiku prostřednictvím pohybu, výkonu a symboliky.

Hledání rovnováhy mezi veřejným a soukromým životem

Vlasta Burian není jen ikonou české komedie. Jeho život ukazuje, jak lze skrze sport, jízdu na koni a osobní rituály zvládat psychické nároky veřejného života. Záliby mu pomáhaly zmírnit tíhu slávy, výkon působil terapeuticky a rituály upevňovaly jeho identitu.

Ve světě, kde je často těžké najít klid a autenticitu, si Burian našel své způsoby – v sedle, na hřišti či před publikem. Možná právě proto zůstává i dnes inspirací pro ty, kteří hledají rovnováhu mezi výkonem a péčí o vlastní psychiku, mezi veřejným obrazem a soukromým životem.

Zdroj: memesita.com, nasregion.cz, lifee.cz, jezdci.cz, Pinterest