Toto je první velké vystoupení Lucie Bílé v televizi z roku 1984. Ještě byla švadlenka. Potrháte se smíchy.

Přiznejme si to hned na začátku: slova „potrháte se smíchy“ v titulku znějí skoro jízlivě. Jako bychom se měli posmívat něčemu starému a neohrabanému. Ale v tomhle případě je to ten nejsladší a nejlaskavější smích ze všech – smích čisté nostalgie.

Je to ten hřejivý úsměv plný dojetí, který se vám rozlije po tváři, když si uvědomíte, že ta osmnáctiletá, viditelně nervózní dívka je tatáž osoba, která se o pár desetiletí později stala národním pokladem a mnohonásobnou slavicí.

Internet nám nabídl vzácnou časovou kapsli. Je to pohled na budoucí ikonu v jejím nejranějším, nejautentičtějším stavu. Není to ještě nablýskaná „Lucie Bílá“. Je to Hanka Zaňáková z Otovic, která si přišla splnit sen. A v tomto záznamu z roku 1984 zpívá písničku „Mám trému“, což celé té situaci dodává ještě kouzelnější nádech.

Pojďme se tedy na ten záznam podívat s úctou a fascinací. Ano, možná se budete usmívat, ale bude to úsměv plný lásky.

Vítejte v roce 1984

Když se na video podíváme, nejde ani tak o tu módu 80. let, i když ta je samozřejmě kapitolou sama pro sebe. To nejdůležitější je ten hlas. I přes limity tehdejší zvukové techniky je naprosto jasné, že ten hlas je absolutní živel.

Je surový, neuvěřitelně silný a má v sobě náboj, který se nedá naučit. Není to ještě ten kultivovaný, vybroušený hlas, který známe z muzikálů. Je to hlas, který má v sobě „rockovou brutalitu“ a byl zvyklý prát se o místo se zkreslenými kytarami.

Stejně fascinující je její pódiový projev. Jak název písně „Mám trému“ napovídá, její nervozita je téměř hmatatelná. Je to ten magický moment „před velkým třeskem“. Právě ten kontrast – ten obří, nespoutaný talent, který se snaží vměstnat do těsné krabice československé televizní zábavy – je naprosto odzbrojující.

Ještě byla švadlenka

Ten dodatek v titulku není jen prázdný básnický obrat. Je to doslovná pravda. Než se stala Lucií Bílou, byla Hankou Zaňákovou. Ačkoliv snila o umění, realita byla prozaičtější. Vyučila se švadlenou a po škole nastoupila jako šička košilových límečků v pražském podniku Triola.

Byla to prý monotónní, ubíjející práce. A právě tady se rodí legenda. Její kolegové si totiž brzy všimli, že si ta nová holka při šití neustále prozpěvuje. A nejen tak potichu. Její hlas měl takovou sílu, že bylo všem v dílně jasné, že u šicího stroje dlouho nezůstane. To televizní vystoupení tak nebylo jen splněným snem, byl to pokus o útěk z nudné reality.

Holka, drž se řemesla!

Abychom pochopili to odhodlání, musíme se podívat i k ní domů. Její tatínek z jejích uměleckých ambicí vůbec nadšený nebyl. Jako správný otec se o dceru bál a přál si pro ni jistotu. Radil jí praktičnost: „Řemeslo holka, řemeslo. Choď nohama po zemi!“. Přemlouval ji dokonce, jestli by nechtěla jít pracovat do místní sklárny.

Lucie si ale stála za svým. Krásnou pointou celého příběhu je, že otcova slova si nakonec vzala k srdci. Nejenže celou kariérou dokázala, že zpěv je řemeslo vyžadující mistrovství, ale po letech se k němu symbolicky vrátila, když ve volném čase začala vyrábět šperky z korálků a z výtěžku financuje nákup invalidních vozíků.

Kdo byla Hanka v roce 1984? Brutální rockerka

Musíme si totiž uvědomit jednu zásadní věc. Hanka Zaňáková z roku 1984 nebyla žádná křehká dívka. Byla to metalistka. Byla to doba, kdy působila ve skupině Rock Automat, ale také ve formacích jako Vitacit a především v tehdy se rodící legendě Arakain.

A teď si to představte: přesně tato „brutální děvče“ stojí poněkud nervózně na pódiu Československé televize a zpívá „Mám trému“.

Zrození Lucie Bílé

To video z jejího prvního vystoupení v TKM (Televizního klubu mladých) je klíčové, protože už nepředstavuje Hanku Zaňákovou, ale Lucii Bílou, kterou pomohl vytvořit Petr Hannig.

Právě on si všiml jejího talentu, ale také pochopil, že s trashmetalovou image v tehdejším Československu díru do světa hlavního proudu neudělá.

Právě Hannig pro ni napsal její první skutečný hit: „Neposlušné tenisky“. Transformace během jediného roku byla neuvěřitelná. Z „brutální holky“ se stala popová princezna v teniskách.

Zasmějte se (s láskou)

Když se teď, s veškerým tímto kontextem, vrátíme k původnímu videu z roku 1984, náš úsměv je úplně jiný. Už to není jen úsměv nad módou 80. let nebo strnulým projevem.

Je to úsměv plný hluboké úcty. Znovu vidíme tu osmnáctiletou švadlenku Hanku, která si zpívá v továrně, aby utekla nudě. Vidíme dceru, které milující, ale praktický otec radí jistotu práce ve sklárně.

Vidíme dívku, která měla obrovský talent, ale ještě větší sny, a vsadila všechno na jednu kartu. A ona to dokázala. Z té nervózní „švadlenky“ se stala elegantní dáma a národní ikona. A to je, ruku na srdce, ten nejlaskavější a nejupřímnější důvod k úsměvu.

Zdroje: zena.aktualne.cz, tvguru.cz, zena-in.cz, youtube