Toto byla největší hvězda českého němého filmu. Ideál krásy se za 120 let hodně změnil. Připadá vám krásná?

Když se řekne český němý film, většina si vybaví černobílé tváře, dramatické pohledy a zvláštní eleganci doby, kdy se na plátně mluvilo beze slov. Suzanne Marwille byla jednou z těch, kdo tuto éru definovali. Její příběh ukazuje, že krása, odvaha i síla osobnosti se nedají měřit podle současných měřítek.

Všude kolem nás se dnes nabízí krása v tisíci podobách. Z obrazovek se na nás dívají dokonale upravené tváře, lesklé časopisy ukazují svět bez jediné chybičky a sociální sítě nás přesvědčují, že všechno může být perfektní. Když se ale v roce 1895 v Praze narodila Marta Schölerová, tehdejší svět vypadal docela jinak. Život byl prostší, přirozenější a opravdovější. Tato dívka, která později vstoupila do dějin pod jménem Suzanne Marwille, se od ostatních žen své doby lišila už od pohledu. Měla v sobě klid, který přitahoval pozornost, a sílu, kterou nebylo potřeba dokazovat. Když se objevila na plátně, působila tak přirozeně, že se od ní diváci nedokázali odtrhnout.

Cesta k filmové slávě

Do filmového světa vstoupila krátce po první světové válce, kdy byl český film teprve v plenkách. Její debut v roce 1918 v komedii Ošálená komtesa Zuzana okamžitě zaujal. V následujících letech se objevila v romantických i dramatických rolích, které vyžadovaly skutečný talent. Publikum si ji zamilovalo nejen pro její krásu, ale i pro způsob, jakým dokázala ztvárnit ženské emoce.

Nebyla jen herečkou. Zajímalo ji, jak filmy vznikají, a chtěla být u toho. Pomáhala se scénáři, vybírala role a přemýšlela, jak mají ženy na plátně působit. Toužila, aby měly hloubku a charakter, ne jen hezkou tvář. V tom byla jiná než většina tehdejších hereček.

Zlom přišel v roce 1922 s filmem Adam a Eva, kde si zahrála dvě postavy. Ten film ji vystřelil mezi hvězdy a diváci pochopili, že český film má konečně svou skutečnou osobnost.

Ideál krásy a kouzlo minulosti

Když si prohlédneme její fotografie, působí na nás jinak než dnešní představa o ženské kráse. Suzanne měla tmavé vlasy, klidný pohled a jemnou tvář, která uměla říct víc než tisíc slov. Nepotřebovala se stylizovat ani přehánět gesta, stačilo, že byla sama sebou. Na snímcích působí tichým kouzlem, které člověka přitáhne, aniž by si uvědomil proč.

V tehdejší době se krása nehodnotila podle tvaru postavy ani podle pravidel dokonalosti. Záleželo na tom, jak člověk působil, když se objevil mezi lidmi nebo před kamerou. Suzanne měla dar zaujmout bez jakékoliv námahy. Její obličej působil vyrovnaně, ale v očích měla jiskru, která k ní přitahovala pohledy. Kontrast tmavých vlasů a světlé pleti jí dodával výraz, na který diváci jen tak nezapomněli. I po více než sto letech z jejích fotografií vyzařuje upřímnost a síla. Byla krásná jinak, než jsme zvyklí dnes, a právě tím zůstává stále aktuální.

Konec éry a život po světlech reflektorů

S příchodem zvukového filmu se změnila celá filmová scéna. Mnoho herců z éry němého filmu nedokázalo tuto změnu přijmout. Suzanne Marwille se sice na plátně objevovala dál, ale už méně často. Její poslední významnější rolí byl film Hordubalové z roku 1937.

Později se věnovala práci v pozadí. Byla manželkou slavného režiséra Martina Friče a aktivně mu pomáhala při natáčení filmů. Podílela se na výběru herců i scénářů. I když už nestála před kamerou, její vliv na český film zůstal znatelný.

Odkaz, který přetrval

Suzanne Marwille nebyla jen krásná žena z filmových plakátů. Byla ženou, na kterou se nezapomíná. V jejím pohledu bylo něco klidného a jistého, co přitahovalo pozornost i bez snahy. Nepotřebovala být dokonalá, aby působila krásně. Stačilo, že byla přirozená a opravdová. Když se dnes díváme na její fotografie, cítíme z nich upřímnost a sílu. Připomínají dobu, kdy krása vycházela zevnitř a nebyla jen otázkou vzhledu.

Možná i proto dodnes přitahuje pozornost. Nebyla umělá ani přehnaná, jednoduše zůstala sama sebou. Taková krása nikdy nestárne.

Zdroje: Women Film Pioneers, ČSFD, Wikipedie, filmový přehled, YouTube