Československý reprezentant a olympijský vítěz v krasobruslení zemřel na AIDS

Byl tichý dříč s chirurgicky přesným citem pro led. Ondrej Nepela proměnil nekonečné hodiny drilu v medaile, které se počítají v těch nejvyšších patrech světového sportu: olympijské zlato ze Sappora 1972, tři tituly mistra světa, pět evropských triumfů v řadě. Jeho jméno se dodnes vyslovuje s respektem a lehkou nostalgií po době, kdy o výsledcích rozhodovala geometrie povinných jízd.

Jak se z chlapce z Bratislavy stal král ledu, který přepsal československé tabulky? A proč se o jeho předčasném odchodu dlouhá léta mluvilo s opatrností, která odpovídala tabu své doby?

Dětství, led a první kroky k velikosti

Narodil se 22. ledna 1951 v Bratislavě. K bruslím ho přivedla televize: když jako sedmiletý viděl Karola Divína vítězit na mistrovství Evropy 1958, bylo rozhodnuto. Krátce nato začal trénovat ve Slovanu Bratislava pod vedením Hildy Múdrové. Zatímco vrstevníci objevovali hřiště a ulice, Nepela trávil hodiny na zimním stadionu a rychle doháněl i překonával starší soupeře.

Už v brzkém věku sbíral první medaile, a co je důležité: naučil se milovat přesnost. V éře, kdy o pořadí rozhodovaly povinné figury, z nichž dnes zůstaly jen černobílé fotografie, se stal jejich vládcem.

Sapporo 1972: zlatý vrchol

Zimní olympiáda v Sapporu znamenala pro dvacetiletého Nepelu zlom. Povinné jízdy zvládl s tradiční jistotou a ve volné jízdě přidal kontrolu, která působila skoro samozřejmě. Na konci dne držel olympijské zlato, první československé v mužském krasobruslení. V letech 1971 až 1973 k tomu připojil tři tituly mistra světa, evropské pódium ovládal pět sezon po sobě (1969–1973). V čase, kdy se sport točil kolem přesnosti, byl Nepela jeho nejspolehlivější tváří.

Nepela nikdy nebyl exhibicionistický showman. Méně se opíral o dramatická gesta, více o jistotu na hraně nože. Tam, kde jiní potřebovali okázalost, on nabízel klid, kontrolu a neomylné načasování.

Rozloučení s amatérským sportem a život na turné

Po domácím triumfu na mistrovství světa 1973 v Bratislavě uzavřel soutěžní kapitolu své kariéry. Následující roky strávil jako profesionální bruslař v revue Holiday on Ice, která mu otevřela svět a přinesla jiný druh potlesku – méně bodů, více emocí. Když v osmdesátých letech pověsil show na hřebík, přesunul se do Německa a začal trénovat. Jeho svěřenkyně Claudia Leistner získala evropský titul v roce 1989 – paradoxně v době, kdy on sám sváděl svůj nejtěžší osobní boj.

Diskrétní hvězda a doba, která mlčela

Byl povahou spíše introvert. Zatímco jiní sportovci si užívali mediální zájem, Nepela si hlídal soukromí. V zákulisí se o jeho orientaci mluvilo, ale oficiální rozhovory to obcházely – nejen kvůli tehdejší společenské atmosféře, ale i kvůli tomu, že doma zůstával symbolem nezpochybnitelné národní hrdosti. Kdo ho znal blíž, popisuje klidného, loajálního člověka, který vyžadoval od sebe i okolí totéž: spolehlivost a profesionalitu.

Náhlé zhoršení zdravotního stavu a konec v Mannheimu

Koncem roku 1988 začal být nemocný. Únava, bolesti, náběhy na infekce – signály, které sám zpočátku zlehčoval a přičítal vyčerpání. Léčil se v Německu, kde v té době žil. Dne 2. února 1989 zemřel v Mannheimu ve věku pouhých 38 let. V oficiálních sděleních se tehdy objevovaly formulace o onkologickém onemocnění lymfatických uzlin. Později vyšlo najevo, že šlo o nemoc spojenou s AIDS. V kontextu doby to nebylo výjimečné: společnost se s HIV teprve učila mluvit bez předsudků a bez eufemismů, média i sportovní instituce volila opatrný slovník.

Odkaz, který přetrval

Po jeho smrti nezůstalo jen prázdné místo v kronice. Na Slovensku nese jeho jméno stadion i mezinárodní závod Ondrej Nepela Memorial, kam jezdí elita světového krasobruslení. Doma byl vyhlášen sportovcem 20. století – gesto, které shrnuje nejen trofeje, ale i způsob, jakým se o ně zasloužil. Když dnes sledujeme moderní jízdy plné čtverných skoků a efektů, je snadné zapomenout, na čem staví. Právě Nepelova škola přesnosti a čistoty je stále základem všeho, co se na ledě tváří jako samozřejmost.

Film Nepela: legenda se vrací na plátno

Příběh Ondřeje Nepely se letos vrací do kin v hraném filmu Nepela (2025) režiséra Gregora Valentoviče. Snímek se soustředí na období bezprostředně po olympijském triumfu v Sapporu, kdy se čerstvý šampion vrací do Československa a naráží na realitu socialistického režimu i vlastní zlaté klece.

V hlavní roli se představí Josef Trojan, vedle něj mimo jiné Zuzana Mauréry a Antonie Formanová. Film zachycuje Nepelovu touhu po svobodě, sílící potřebu rozhodovat o vlastní budoucnosti a složitý vnitřní svět sportovce, který nechce být jen symbolem, ale i sám sebou.

Premiéra připadla na 30. října 2025 a první ohlasy zdůrazňují komorní tón, cit pro dobu i to, že nejde o sportovní biografii v úzkém slova smyslu, nýbrž o portrét člověka sevřeného očekáváními a politikou.

Paměť ledu

Ondrej Nepela je důležitý ze dvou důvodů. Jednou jako šampion, který posunul československý sport na světový vrchol a přitáhl generaci dětí k bruslím. Podruhé jako člověk, jehož konec odhaluje, jak moc se změnilo naše chápání zdraví, intimity a veřejné debaty. Vyprávět jeho příběh bez tabu je drobná, ale podstatná spravedlnost a také způsob, jak znovu vidět zlaté medaile ve světle lidskosti, nikoli jen čísel v tabulkách.

Zdroje: olympics.com, wikipedia.org, skateguardblog.com, csfd.cz, YouTube