Víc než jen disco: Překvapivé trendy a styly, které definovaly 70. léta, jsou zase v módě. Inspirujte se a oživte šatník i životní styl

Sedmdesátá léta začala s pořádnou kocovinou. Sen o míru a lásce ze šedesátek se rozplynul. Realita byla drsná. Právě probíhala válka ve Vietnamu a ekonomická krize. Lidé ztratili naději. A přesně v téhle ponuré atmosféře se zrodilo disco.

Možná to vypadalo jen jako povrchní útěk plný flitrů. Ale disco nebylo jen o útěku od reality. Bylo o vytváření reality nové. V době, kdy se hroutily ideály, se tanec a radost staly formou tichého odporu. Najít si v ponurém světě radost a společenství byla pro mnohé radikální volba.

Všechno to začalo v undergroundu. První kluby v New Yorku byly útočištěm pro ty, které společnost odstrkovala: LGBTQ+ komunitu, Afroameričany a Latinoameričany. Na tanečním parketu konečně našli bezpečný prostor, kde mohli být sami sebou. Byla to oslava svobody a identity.

Muzika samotná míchala funk, soul a latinské rytmy. Velkou roli hrál „Philadelphia sound“, který syrový funk zjemnil smyčci a udělal z něj neodolatelně taneční záležitost.

Jak se z DJů stali kněží u gramofonů

V centru toho všeho stál DJ. Už nepouštěl jen desky, nyní z něj byl umělec, šaman celé noci. Přišla totiž revoluce: beatmatching. DJové se naučili plynule propojovat tempo dvou skladeb. Místo pauz mezi písničkami vznikl nepřetržitý, hypnotický proud hudby, který vás nenechal odejít z parketu.

DJ vedl svůj „kmen“ tanečníků k extázi. Vyprávěl příběhy výběrem skladeb. Průkopníkem byl Nicky Siano v klubu The Gallery. Nejenže sám inovoval, ale hlavně se stal mentorem pro budoucí legendy, jako byli Larry Levan a Frankie Knuckles.

DJové najednou získali obrovskou moc. Začali určovat trendy. Objevili třeba skladbu „Soul Makossa“ od Manu Dibanga, která se díky klubům stala světovým hitem, aniž by ji rádia znala. Vydavatelství pochopila, že hity se teď rodí na parketu.

Dva kluby udávaly směr, přitom to byly dva odlišné světy

Na vrcholu disco éry v New Yorku stály dva naprosto odlišné kluby. Byly jako oheň a led. Na jedné straně exkluzivní a nablýskané Studio 54, na druhé undergroundový a komunitní Paradise Garage.

Studio 54 (1977) bylo čisté divadlo. Majitel Steve Rubell osobně stál u vchodu a dělal přísnou selekci. Cílem bylo „namíchat salát“ z těch správných lidí – celebrit, modelů i bláznů. Kdo se dostal dovnitř, zažil svět fantazie: třpytky padající ze stropu, polonazí číšníci a Bianca Jagger přijíždějící na bílém koni. Jenže pýcha předchází pád. Rubell se v tisku chlubil, že vydělávají víc než mafie, čehož si všiml daňový úřad. Razie odhalila pytle s penězi a dvojí účetnictví. Po pouhých 33 měsících byl konec.

Naopak Paradise Garage (1977-1987) byl v bývalé garáži a fungoval na úplně jiných principech. Nebylo to o tom být viděn, ale o tom ztratit se v hudbě. Byl to klub jen pro členy, hlavně z řad afroamerické, latino a gay komunity. Byl to jejich „domov“.

Nepodával se tu alkohol, takže party jely klidně 48 hodin. Duší klubu byl jediný DJ: Larry Levan. Jeho setům se říkalo „sobotní mše“ a byly to emocionální hudební cesty. Levan byl posedlý dokonalým zvukem.

Lesklá móda sloužila jako manifest

Móda té doby nebyla jen na parádu, byla funkční. Musela fungovat na parketu. Všechno bylo o interakci se světly stroboskopů. Proto ty flitry, lesklý satén, metalické látky a polyester. Tanečník se sám stal zrcadlovou koulí.

Stejně důležitý byl pohyb. Zvonáče se při otočkách vlnily, volné šaty a overaly umožňovaly svobodný tanec. A samozřejmě boty na platformě – v těch jste nejen lépe viděli, ale hlavně vás všichni viděli.

Pro komunity, které disco stvořily, to byl i politický vzkaz. Móda zároveň stírala genderové hranice. Muži nosili přiléhavé obleky a košile rozhalené až k pasu, zatímco ženy si oblíbily kalhotové kostýmy, které jim dodávaly sílu.

Horečka, pád a nesmrtelný odkaz

Když se řekne disco, vybaví se mnoha lidem Donna Summer. Ale obrovský zlom přišel v roce 1977 s filmem Horečka sobotní noci. John Travolta jako Tony Manero v bílém polyesterovém obleku se stal globální ikonou. Film odstartoval „diskománii“ a přinesl druhou vlnu módy, protože každý chtěl ten bílý oblek.

Jenže jak rychle disco vylétlo nahoru, tak rychle spadlo. Nenávist vyvrcholila v roce 1979 akcí „Disco Demolition Night“. Na baseballovém stadionu v Chicagu fanoušci odpálili hromadu disco desek.

Proč? Rockeři nesnášeli disco, protože jim přišlo umělé a komerční. Ale pod povrchem se skrývaly i temnější důvody: rasismus a homofobie. Disco se zrodilo v menšinových komunitách, a když ovládlo svět, pro spoustu lidí to bylo moc.

Disco se stalo obětí vlastního úspěchu. Na začátku 80. let sice zmizelo z hitparád, ale nikdy doopravdy nezemřelo. Z jeho popela se zrodily nové žánry. Odkaz disca slyšíme dodnes u umělců jako Dua Lipa nebo The Weeknd.

Zdroje: britannica, ceskatelevize