Nosferatu: Horor z roku 1922, který díky maskám nikdy nezestárl

Německý expresionistický film Nosferatu z roku 1922 se i po více než sto letech řadí mezi největší klasiky hororového žánru. Jeho atmosféra je dodnes považována za děsivou a unikátní, a to nejen díky režijnímu vedení F. W. Murnaua, ale také zásluhou masek a vizuálních triků, které byly na svou dobu nečekaně odvážné a novátorské.

Zrod expresionismu a příchod upíra na plátno

Německý expresionismus vznikl krátce po první světové válce. Země byla zmítaná hospodářskými potížemi, nejistotou a deziluzí. V umění se proto stále častěji objevovala snaha vyjádřit vnitřní napětí a chaos. Expresionismus neukazoval svět takový, jaký je, ale takový, jaký se jeví lidské psychice – zkreslený, deformovaný, plný ostrých hran a kontrastů.

V kinematografii se tento směr projevil silnou stylizací: geometrickými tvary, ostrým světlem a temnými stíny, neobvyklými úhly kamery a scénografií, která více než realitu připomínala noční můru. A právě v této atmosféře vznikl Nosferatu – film inspirovaný románem Brama Stokera Dracula.

Režisér F. W. Murnau vzal příběh o upírovi a přetvořil ho do podoby, která byla na svou dobu naprosto nečekaná. Zatímco diváci byli zvyklí na teatrální herectví a jednoduché příběhy, Murnau jim předložil dílo, kde každý stín, každá silueta a každý pohyb kamery vyvolával neklid.

Stíny, které děsí víc než krev

Murnau věděl, že horor nestojí na krvi a brutalitě, ale na pocitu neklidu. Využíval proto kontrastní svícení, protisvětlo a znepokojivé siluety, které se zdály žít vlastním životem. Jedním z nejslavnějších obrazů filmu je stín upíra, který se natahuje po oběti na zdi. Divák nevidí samotný útok, ale jen jeho hrozivý příslib – a to je mnohdy účinnější než jakýkoli explicitní záběr.

Dvojitá expozice či zrychlené střihy navozovaly pocit, že na plátně působí nadpřirozené síly. Pro tehdejší publikum to bylo něco nevídaného, ale i dnes tyto techniky fungují, protože zasahují do základních lidských emocí – strachu z neznámého a ztráty kontroly.

Maska, která se stala legendou

Dalším klíčovým prvkem, díky němuž se Nosferatu zapsal do historie, bylo maskérské umění. Herec Max Schreck se proměnil v upíra Orloka tak dokonale, že mnozí diváci spekulovali, zda nejde o skutečné monstrum. Jeho špičaté uši, dlouhé prsty a krysí zuby vytvářely obraz bytosti, která působila groteskně a zároveň děsivě.

Maska nebyla jen vizuálním doplňkem – pomáhala herci vyjadřovat emoce tam, kde nestačilo gesto nebo mimika. Schreckovo ztělesnění upíra je dodnes považováno za jeden z nejděsivějších hereckých výkonů v historii hororu.

I v době moderního CGI mají fyzické masky zvláštní sílu. Nabízejí divákovi hmatatelnost a realitu, která digitálním efektům často chybí. Proto se i dnes mnozí režiséři vracejí k praktickým efektům, když chtějí vyvolat opravdovou hrůzu.

Scénografie jako vstup do noční můry

Typickým znakem expresionismu byla také stylizovaná výprava. Zkosené stěny, nepravidelné tvary a ostré linie vytvářely prostředí, které působilo nestabilně a odcizeně. Divák měl pocit, že se ocitl ve světě, kde platí jiná pravidla – a to samo o sobě vyvolávalo strach.

Murnau navíc často využíval exteriéry. Opuštěné lokality, mlhou zahalené krajiny či prázdné ulice podtrhovaly pocit izolace a ohrožení. Bylo to prostředí, které odráželo tehdejší náladu společnosti – prázdnotu po válce a obavy z budoucnosti.

Upír jako metafora doby

Nosferatu není jen horor o monstrózní bytosti, která vysává krev. Je i obrazem své doby. V Německu raných dvacátých let panovala nejistota a strach, lidé se cítili vysáváni hospodářskými krizemi a nejistou politickou situací. Postava upíra tak byla symbolem těchto obav – cizí síly, která člověku bere životní energii.

Tato symbolická rovina dodává filmu hloubku, díky níž se stal nejen zábavou, ale i kulturním komentářem. Dodnes ji oceňují historici i filmoví teoretici, protože ukazuje, že horor může být mnohem víc než jen strašidelný příběh.

Odkaz, který inspiruje i dnes

Nosferatu položil základy moderního hororu. Ukázal, že strach se rodí z detailů – z práce se světlem, ze stylizovaného prostředí, z masky, která divákovi nedovolí odtrhnout oči od plátna.

Upír z Murnauova filmu se stal archetypem, k němuž se vrací nespočet dalších děl – od hollywoodských filmů až po počítačové hry. Atmosféra, kterou tvůrci vytvořili s minimální technikou, je důkazem, že opravdová hrůza nevzniká v počítači, ale v lidské fantazii.

Zdroj: bfi.org.uk, indiependent.co.uk, bbc.com, Youtube