V roce 1962 způsobil strašný skandál. Tento šokující film dodnes žádné jiné dílo dodnes nepřekonalo

Příběh, který zneklidňoval už v knižní podobě, se po přenesení na filmové plátno dostal do přímé konfrontace s cenzurou, pobouřenou veřejností a morálními dilematy. Lolita se ale i přesto stala kulturním fenoménem, který rozděluje společnost dodnes.

Lolita, slavný a zároveň zatracovaný román Vladimira Nabokova, vyvolal ve své době menší literární zemětřesení. Příběh o posedlosti staršího muže nezletilou dívkou byl pro někoho uměleckým majstrštykem, pro jiného absolutně neakceptovatelným čtením. A když se režisér Stanley Kubrick rozhodl látku v roce 1962 převést na filmové plátno, bylo jasné, že půjde o nebezpečně tenký led. Tehdy ještě zdaleka nešlo točit všechno a už vůbec ne o dvanáctileté dívce, kterou touží svést její vlastní nevlastní otec.

Hollywood a tabu

V době natáčení platil v Americe tzv. Production Code, tedy soubor přísných pravidel, co se na plátno smí a co je za čarou. A Lolita byla daleko za čarou. Kubrick se s tím ale rozhodl poprat. Musel přistoupit na řadu kompromisů, přepracovat scénář, postavu nezletilé dívky zestárnout a vyhýbat se přímým náznakům sexuálního vztahu. Přesto bylo jasné, o čem příběh je. A to bylo pro mnohé diváky, kritiky i zákonodárce nepřijatelné.

Herečka Sue Lyon, která Lolitu ztvárnila, měla ve filmu čtrnáct let. Byla vybraná nejen kvůli svému vzhledu, ale i proto, že působila dospěleji. Celý vizuál byl promyšlen tak, aby alespoň na oko odpoutal pozornost od faktu, že sledujeme vztah, který by v reálném životě znamenal vězení. Lyon se později přiznala, že jí tato role ukradla dětství a s image Lolity se nedokázala vymanit ani jako dospělá žena.

Kontroverze, která prodává

Kniha byla po vydání v některých zemích zakázána, ale ve Spojených státech se přesto prodávala jako na běžícím pásu. Skandál zafungoval jako reklama a s filmem to bylo podobné. Kino v Londýně, kde měla Lolita premiéru, hlásilo vyprodáno týdny dopředu. Lidé chtěli vidět ten zakázaný a morálně pokleslý film. Mnozí odcházeli zhnusení, jiní fascinovaní. A právě tohle rozdělení emocí udrželo Lolitě místo v kulturní paměti dodnes.

Režisér později přiznal, že kdyby tušil, jak těžké bude film vůbec natočit a prosadit do distribuce, nikdy by do toho nešel. Říkalo se, že měl svázané ruce. Film si nakonec odnesl pár ocenění a dočkal se i oscarové nominace, ale Kubrick z něj nikdy neměl radost. Otevřeně přiznal, že kvůli cenzurním omezením musel udělat tolik ústupků, že se výsledek od jeho původní představy výrazně vzdálil. Kdyby měl víc volnosti, natočil by to celé úplně jinak a dal tomu mnohem ostřejší hrany. Byl to jeden z mála filmů, které později litoval, že musel tolik přizpůsobit kompromisům.

Odkaz, který nerezaví

V roce 1997 vznikla další adaptace s Jeremym Ironsem a Dominique Swain v hlavních rolích. Tahle verze byla odvážnější, upřímnější a méně se ohlížela na to, co si kdo pomyslí. Přesto se jí nedostalo velké distribuce. Filmy o takových tématech jednoduše zůstávají mimo komfortní zónu většiny publika i filmových studií.

Přesto zůstává Lolita dodnes literárním a filmovým milníkem. Nejen kvůli provokaci, ale i díky tomu, jak přesně Nabokov pojmenoval temné kouty lidské mysli. Mluvilo se o tom, že nenapsal příběh o lásce, ale o posedlosti, manipulaci a selhání. A právě proto jeho dílo přežívá dodnes. Není to pohodlné čtení, ale o to více nutí k zamyšlení.

Co v nás zůstává

Lolita není jednoduchý film a rozhodně to není pohádka. Ale i díky cenzurním bojům, morálním sporům a neochotě společnosti čelit nepříjemným tématům se z něj stal artefakt své doby. Upozornění na to, že literatura i film mohou ukazovat věci, které nechceme vidět, a že právě ty bývají nejdůležitější. Když se díváme na Lolitu dnes, je to jako když listujeme starým deníkem. Není v něm všechno hezké. Ale právě proto stojí za to ho číst a analyzovat znovu. Možná právě v tom je její trvalá hodnota. Dává nám možnost přemýšlet nad hranicemi umění, zodpovědnosti i vlastní tolerance.

Zdroje: Wikipedie, The New Yorker, BBC