Že si uřízl ucho, vědí všichni. Co dalšího prováděl Vincent van Gogh v soukromí, snad ani vědět nechcete
Vincent van Gogh byl malíř proslulý jedinečnou hrou barev a intenzivním nasazením. Mnozí lidé si však vybaví spíše temnější stránku jeho života. Ve společnosti kolují historky o tom, že jedl žlutou barvu, aby si zlepšil náladu. Objevují se i tvrzení, že jeho tvorba byla výsledkem „torturovaného génia“. Takové příběhy mohou znít poutavě, realita je však mnohdy velmi odlišná.
Větší množství známých umělců se potýkalo se zdravotními obtížemi, a to ať už fyzickými, nebo psychickými. U slavného malíře tomu nebylo jinak. V tomto článku se dozvíte více o životech a zvláštnostech o Vincentu van Goghovi.
Psychické problémy van Gogha
Dopisy adresované bratrovi Theovi a záznamy lékařů obsahují zmínky o vážných psychických potížích. Archivní materiály popisují halucinace, noční můry, prudké změny nálady a stavy úzkosti. Záchvaty zmatení ho vyřazovaly z malování i psaní. Ke konci života se tyto epizody prodlužovaly. V prosinci 1888 došlo k tomu, že si v Arles odřízl část levého ucha. Dnešní svědectví tuto událost spojují s akutní manickou atakou. Odříznuté ucho se časem stalo symbolem sebedestrukce, ačkoli bývá romantizováno.
Van Goghův zdravotní stav se stal předmětem mnoha debat. Uvažovalo se o epilepsii, bipolární poruše, hraniční poruše osobnosti či otravě olovem. Někteří badatelé mluvili o střídání elánu a beznaděje jako o známce bipolární poruchy. Jiní upozorňovali na prudké změny nálad a impulzivní chování, což odpovídá hraniční poruše osobnosti. Padly také hypotézy o Ménièrově nemoci nebo akutní intermitentní porfyrii. Každá z uvedených diagnóz vysvětluje jen část symptomů.
Pojídání žluté barvy?
Legenda o pojídání žluté barvy vychází z dopisů a lékařských záznamů ze sanatoria v Saint‑Rémy. Theo van Gogh bratrovi napsal, že během záchvatů „sbírá špinavé věci a jí je“. Lékař dr. Peyron uvedl, že Vincent chtěl sníst barvy a pít terpentýn, aby se otrávil. Proto mu bylo zakázáno pracovat v ateliéru. Časté opakování legendy o „šťastném žlutém pigmentu“ neodpovídá tomu, co se skutečně stalo. Šlo o důsledek psychotických epizod a sebedestruktivních tendencí. Theo ho dokonce varoval, aby měl barvy mimo dosah, protože byly jedovaté.
Celkově zanedbaný životní styl van Gogha
Neobvyklé chování souviselo i s jeho životním stylem. Přes nedostatek peněz kouřil hodně tabáku a pil absint. Trpěl podvýživou. Alkohol mohl zhoršovat jeho halucinace a psychózy. V dopisech si stěžoval na bolesti břicha a žaludeční potíže. Malování pro něj bylo úlevou, ale také ho vyčerpávalo. V sanatoriu ve Saint‑Rémy vytvořil přes 150 děl, i když prodělal několik záchvatů, během nichž nemohl tvořit.
Používání žluté a oranžové barvy vedlo některé odborníky k úvaze o xantopsii, tedy žlutém vidění způsobeném digitalisem. Léčba digitalisem však trvala jen krátce, a van Gogh pracoval se žlutými odstíny po většinu kariéry. Pravděpodobnější je, že šlo o jeho osobní styl a snahu zachytit světlo provensálské krajiny.
Důkazy zároveň poukazují na to, že konzumace barev byla spojena se záchvaty nebo sebevražednými úmysly. Příběh o „šťastném pigmentu“ vznikl až později a romantizuje skutečné utrpení umělce. Opravdové štěstí mu nepřinášel jed ani barvy, ale tvůrčí práce.
Záhadná smrt
Tragický konec jeho života v Auvers‑sur‑Oise v červenci 1890 je stále předmětem debat. Hovoří se o nešťastné náhodě i o vědomém činu. Ocenění jeho tvorby přišlo převážně až po smrti. Dnes jsou jeho obrazy považovány za zásadní přínos impresionismu a postimpresionismu. Místo romantizování mýtů o šíleném umělci je důležité vidět člověka, který bojoval se závažnými psychickými obtížemi a hledal úlevu v malování.
Zdroje: En.wikipedia.org, Pmc.ncbi.nlm.nih.gov, NIH
