Zabitá neděle (1969): Kultovní film se dočkal distribuce až v roce 1990, kvůli tehdejším cenzurním omezením
V historii československé kinematografie najdeme filmy, jejichž osud za kamerou byl stejně napínavý jako příběh na plátně. A přesně to je případ debutu Drahomíry Vihanové Zabitá neděle.
Snímek byl dokončen na sklonku roku 1969, doslova v poslední chvíli, než se nad svobodnou tvorbou šedesátých let definitivně zavřela voda. Na svou premiéru si ale musel počkat dlouhých dvacet let až do dubna 1990.
Ta dvě desetiletí v trezoru z něj udělala legendu dřív, než ho kdokoli mohl vidět. Jeho příběh je tečkou za jednou érou a zároveň mrazivým svědectvím o nástupu normalizace, která si žádala umění poslušné a optimistické.
Portrét muže, který se ztratil sám sobě
Zabitá neděle je především mistrovskou studií o prázdnotě. Hlavní hrdina, nadporučík Arnošt, netrpí jen špatnou náladou. Jeho apatie je hluboká duchovní paralýza, pocit naprosté zbytečnosti. Děj filmu, natočeného podle novely Jiřího Křenka, je záměrně obyčejný, aby o to víc vynikla Arnoštova vnitřní pustota. Sledujeme jeden jediný den v jeho životě, který tráví v ponurém pevnostním městě Josefov.
Jeho existence je jen sled stereotypů bez radosti, rodiny nebo vyššího smyslu. Vše vyplňuje alkohol a cynický vztah k servírce Marii. Den začíná probuzením s kocovinou v ošuntělém pokoji, kde si snaží ukrojit chleba žiletkou. Každá další scéna – od nesmyslné inspekce ve skladu přes hádku s milenkou – je jen dalším dílkem do skládačky promarněného života. Film nevyhnutelně končí tím, že Arnošt ve svém pokoji nabije služební pistoli a stiskne spoušť.
Prostředí tu není jen kulisou. Strohé, pravoúhlé ulice Josefova dokonale odrážejí Arnoštovo vnitřní vězení. Černobílá kamera pak jen podtrhuje všudypřítomnou šeď. Jeden z nejzajímavějších prvků filmu je ale jeho zvuk.
Štáb totiž neměl zvukovou kameru, takže se celý film točil jako němý a zvuk se dodělával až dodatečně. Vihanová z této nevýhody udělala přednost. Místo obyčejných postsynchronů vytvořila zvukovou krajinu, která je často schválně v rozporu s obrazem. Zkreslené zvuky nebo náhlé ticho skvěle zrcadlí Arnoštovo odcizení od světa i od sebe samého.
Zrod v agónii a politický hřích
Samotné natáčení filmu připomíná drama. Původně se mělo točit v létě 1968, ale než se vše stihlo připravit, přijely tanky. Projekt byl v podstatě odepsán. Drahomíra Vihanová se ale nevzdala. Přepsala scénář tak, aby Arnošt nepůsobil jako typický představitel armády, a s touto verzí se jí podařilo získat schválení. Natáčení nakonec začalo v létě 1969 v Josefově, který byl v té době obsazený sovětskými vojsky, což všemu dodávalo absurdní atmosféru.
Produkci provázely neustálé potíže, od výměny herce hlavní role až po spory s kameramanem. Vzniká tak fascinující paradox: zatímco filmový hrdina se utápí v apatii, jeho tvůrkyně v reálném světě projevuje neuvěřitelnou vůli a odhodlání své dílo dokončit navzdory všem překážkám.
Proč tedy film skončil v trezoru? Oficiální důvod se Vihanová nikdy nedozvěděla. V kontextu doby je to ale jasné. Normalizační vedení kinematografie snímek zařadilo mezi filmy, které byly příliš skeptické, negativní a bezvýchodné.
Skutečným „zločinem“ Zabité neděle ale nebylo jen to, že ukazovala ne zrovna ideálního důstojníka. Bylo jím především zaměření na nitro člověka, na jeho pocity zbytečnosti a úzkosti. Film tak nepřímo říkal, že existenční prázdnota může existovat i v socialismu, což bylo pro tehdejší ideologii nepřijatelné. Zákaz byl jasným vzkazem: pochybnosti a vnitřní život člověka se na příštích dvacet let stávají zakázaným tématem.
Dvě dekády v trezoru a vzkříšení
Zákaz měl paradoxní dopad. Na jedné straně zničil Vihanové slibně rozjetou kariéru, na druhé straně stvořil legendu. Zabitá neděle se stala jedním z nejslavnějších „trezorových filmů“. Režisérka byla nucena odejít z Barrandova a na dlouhá léta se mohla věnovat pouze dokumentární tvorbě. V ní ale dosáhla mistrovství a pokračovala ve zkoumání podobných existenciálních témat, jen na osudech skutečných lidí.
Když byl film po dvaceti letech konečně uveden, stal se kulturní událostí a sbíral ceny. Ohlasy ale byly rozporuplné. Jedni obdivovali jeho uměleckou sílu a nadčasovost, druzí ho vnímali jako příliš těžký, pomalý a depresivní. V euforii po sametové revoluci možná diváci toužili po něčem radostnějším. Film se tak trochu stal obětí vlastního mýtu a obrovského očekávání.
Přesto jeho síla přetrvává. Ačkoli je pevně spojen s dobou svého vzniku, jeho poselství je univerzální. Pevnostní město Josefov se stává metaforou pro jakýkoli systém – ať už politický, firemní, nebo osobní – který dusí lidského ducha a vede k pocitu marnosti. Film, který cenzor zakázal kvůli kritice konkrétní reality, tak přežil právě proto, že mluví o něčem, co známe všichni: o touze najít smysl a převzít kontrolu nad vlastním životem. A proto je i po padesáti letech stále tak znepokojivě aktuální.
Zdroje: filmovyprehled.cz, fdb.cz, wikipedia, youtube
