První horory byly pro diváky tak děsivé, že někteří dokonce hromadně prchali z kina

Dnes už nás na plátně jen tak něco nevyděsí. Jsme zvyklí na krev v HD rozlišení i na monstra, která dokáže vykouzlit počítač. Ale před sto lety to bylo jiné. První horory působily na diváky tak intenzivně, že z kin doslova prchali. Němé filmy jako „Kabinet doktora Caligariho“ nebo „Nosferatu“ tehdy nastavily zrcadlo lidským strachům – a lidé nebyli připraveni.

Když se kulisy zkroutí do noční můry

„Kabinet doktora Caligariho“ měl premiéru v roce 1920 a publikum v Berlíně nevěřilo vlastním očím. Obrazovka se proměnila v pokřivený labyrint šikmých ulic, ostrých stínů a kulis, které vypadaly jako malované přímo z horečného snu. Do toho tajemný doktor, jeho náměsíčný sluha a příběh, který se neřídil žádnou logikou, ale spíš pravidly šílenství.

Vyprávělo se, že lidé křičeli, když se Cesare na plátně poprvé probudil. Někteří prý omdleli. Možná je to trochu přehnané, ale jisté je, že film působil jako zjevení. Nešlo o horor v dnešním slova smyslu, ale o obraz psychické hrůzy. A diváci, kteří do té doby chodili hlavně na komedie nebo melodramata, dostali pořádnou dávku něčeho, na co nebyli připraveni.

Nosferatu: stín, který se zakousl do paměti

O dva roky později přišel „Nosferatu“. Dnes už ikona, tehdy ale film, který znepokojil každého, kdo jej viděl. Hrabě Orlok se svým vychrtlým tělem, dlouhými prsty a nehybným pohledem působil víc jako smrtící nemoc než člověk. Jeho stín, plazící se po zdi, naháněl hrůzu i v době, kdy lidé věděli, že koukají „jen“ na film.

Nesmíme zapomínat, že ve dvacátých letech neexistovala televize ani všudypřítomné obrázky na internetu. Lidé chodili do kina, aby utekli od každodenní reality. A místo lehké podívané dostali syrovou noční můru. Není divu, že se šuškalo o divácích, kteří vyděšeně vyběhli ze sálu.

Strach, který se přenesl i dál

Podobné historky se objevovaly i později. V třicátých letech vyvolal film „Freaks“ takovou vlnu odporu, že lidé opravdu opouštěli sály a studio muselo snímek přestříhat. A kdo si pamatuje premiéru „Vymítače ďábla“ v sedmdesátých letech, ten ví, že ani tehdy nebylo výjimkou, když diváci kolabovali nebo potřebovali sanitku.

Horor je zkrátka žánr, který si na fyzických reakcích publika vždycky trochu zakládal. Ať už jde o křik, slzy, nebo panický úprk, čím silnější emoce, tím větší úspěch.

Proč na ně nezapomeneme

„Kabinet doktora Caligariho“ i „Nosferatu“ dnes mohou působit naivně, ale jejich dědictví je obrovské. Caligari definoval vizuální jazyk hororu – hru světla a stínu, pokřivenou realitu. Nosferatu zase zrodil archetyp upíra, který se stal nedílnou součástí popkultury.

Ale hlavně oba filmy ukázaly, že kino umí mnohem víc než jen pobavit. Dokáže rozbušit srdce tak, že se divák zapotí, vykřikne nebo prostě uteče. A to je síla, kterou si horor drží dodnes.

Zdroj: idnes.cz, film.server.cz, BuzzFeed