Al Capone a dobročinnost: Slavný gangster podporoval jídelnu pro chudé

Al Capone se stal synonymem pro prohibici a gangsterské války. Méně se ale ví, že stejný muž dokázal plnit talíře těm, kterým došlo štěstí. Na okraji velkého příběhu o zločinu stojí drobný příběh o polévce, kávě a chlebu zdarma – a o snaze napravit reputaci, která krvácela stejně jako město kolem.

Příběh dobročinnosti Al Capona je stejně protikladný jako on sám. Na jedné straně gesta, která ulevovala hladovým během krize. Na druhé straně promyšlený marketing, který měl z „Veřejného nepřítele č. 1“ udělat na chvíli dobrodince. Co to udělalo s jeho obrazem?

Polévková kuchyně, která krmila tisíce

Na podzim roku 1930 otevřel Al Capone v Chicagu polévkovou kuchyni, kde se třikrát denně podávala jídla – káva a sladké pečivo k snídani, k obědu a večeři polévka a chléb. „Bez otázek, bez průkazů o nouzi,“ hlásily tehdy listy; denně sem přicházelo v průměru kolem 2 200 lidí. Kuchyně fungovala v prostých prostorách na adrese 935 South State Street a v době krize se stala dočasnou jistotou pro tisíce lidí.

Dobový tisk psal, že polévka od Al Capona byla jedním z nejpodivnějších obrazů města: štrůdly mužů v kabátech lemovaly chodník, kuchyně měla do prosince 1931 naservírovat přes 120 000 jídel. Pro některé to byl důkaz, že gangster umí být i Robin Hood – zvlášť když státní pomoc skřípala.

Idyla netrvala. Provoz skončil náhle v dubnu 1932 – oficiálně proto, že se ekonomika zvedá, ačkoli nezaměstnanost naopak rostla. Krátce nato už čelil žalobě za daňové úniky; proces i rozsudek přehlušily všechny benevolence.

Dobročinnost jako promyšlená image

Al Capone si pěstoval pověst chlapa z lidu. Byl vidět, mluvil s novináři, dával dary na lokální charitu a jeho gesta rezonovala v chudých čtvrtích. Polévková kuchyně tenhle narativ podtrhla a na čas přinesla tichou vděčnost v řadách nezaměstnaných.

Zároveň je fér dodat, že i tady pracovala realita PR. Zároveň se psalo, že zásobování kuchyně nešlo jen z jeho kapsy – údajně tlačil na obchodníky, aby přispěli naturáliemi. Dobročinnost se tak mísila s mocí a strachem.

Jak se měnil veřejný obraz

Kuchyně měla jednoduchou pointu: když stát selhával, někdo jiný naservíroval talíř horké polévky. Na části veřejnosti to zapůsobilo. V éře bez sociálních jistot se počítala gesta, která ulevila hned. Zároveň ale platí, že reputaci formuje součet činů, ne jediná linka příběhu. Po valentinském masakru 1929 i střetech s úřady se Caponeho aura muže z lidu drolila a soud v roce 1931 jeho obraz přetavil ze svérázného dobrodince zpět v tvář organizovaného zločinu.

Právě proto Capone dodnes fascinuje: v jedné postavě se potkává násilí i gesta, která se dobře vyjímají v titulcích. Tohle napětí – a ne jedno gesto dobročinnosti – z něj dělá kulturní ikonu, o níž se mluví dodnes.

Jisté je ale je, že polévková kuchyně skutečně fungovala a krmila tisíce lidí v nejhorších měsících Velké hospodářské krize. Jisté také je, že efekt na pověst měl limity: nezměnila to, že Al Caponova říše stála na pašování, vydírání a násilí. Zůstává tak paradox – dobročinnost, která zmírnila hlad a současně sloužila jako štít proti kritice. Možná i proto o ní stále mluvíme.

Méně známá stránka Al Caponeho nebyla náhlý pokus o svatozář – byla to vědomá strategie už tehdy. Přinesla konkrétní dobro v konkrétní chvíli a místě, ale nedokázala přehlušit zločiny, které ji financovaly a které nakonec určily, jak si Al Capona pamatujeme. Právě tahle dvojakost z ní dělá příběh k připomenutí: lidský, protože je plný hladu a vděku; a nepohodlný, protože ukazuje, že hrdinství a cynismus se někdy potkají ve stejné polévce.

Zdroje: rarehistoricalphotos.com, mentalfloss.com, openculture.com, smithsonianmag.com, youtube