Marie Glázrová: Málo známou herečku ze starých filmů si stále rádi připomínáme

Byla elegantní, kultivovaná a na první pohled civilní – herečka, která uměla zahrát něhu i tvrdost a nikdy nepřepálila emoce. Když se v českém filmu nebo na jevišti objevila Marie Glázrová, nebyl to křiklavý hvězdný efekt, spíš jistota. Vždycky přesná dikce, vnitřní klid a pohled, který říkal víc než odstavce textu.

Vyrůstala na severu Moravy, vyučila se herectví v Praze a stala se oporou činohry i častou filmovou partnerkou velkých jmen předválečného a poválečného filmu. Řada diváků ji má v paměti podle rolí, ne podle jména – a to je u tak silné osobnosti skoro škoda.

Od Horní Suché k pražským scénám

Marie Glázrová se narodila v Horní Suché u Karviné. Do Prahy ji přivedla touha po herectví, nejdřív se učila u Izy Hamerníkové-Grégrové, pak nastoupila na Pražskou konzervatoř. Krátce po absolutoriu prošla angažmá v Plzni a od roku 1932 do roku 1937 hrála v Divadle na Vinohradech. Od léta 1939 už byla doma v činohře Národního divadla, kde zůstala desítky let.

Divadlo jako pevná adresa

Na jevišti se rychle zařadila mezi opory souboru. Její rejstřík byl široký: Markéta ve Faustovi, Desdemona v Othellovi, Mahulena v Radúzovi a Mahuleně, ale i Kateřina ve Zkrocení zlé ženy. Hrála Maryšu, Vojnarovou, Dorinu v Tartuffovi a později třeba Vassu Železnovovou. Zkrátka role, které nesou herečku – a které potřebují cit pro slovo i psychologii. Kolegové i kritika oceňovali přirozenost a schopnost vést postavu bez zbytečných efektů.

Před kamerou: od paní kněžny k matce Honzy

Do filmu vstoupila už v polovině třicátých let, pravidelně točila celou dekádu před válkou i během okupace a ve čtyřicátých letech patřila k výrazným tvářím. Diváci ji znají třeba jako paní kněžnu v Babičce (1940), objevila se ve snímcích Turbina, Noční motýl, Gabriela, Tanečnice nebo Rozina sebranec, po válce hrála v Lavině a později ve Vyšším principu. Její filmografie se protáhla až do osmdesátých let – malou, ale milou roli má i v oblíbené pohádce Honza málem králem, kde si zahrála Honzovu maminku.

Byl jednou jeden král – tvář, kterou si pamatujeme

Pohádka Byl jednou jeden král patří k těm filmům, které se vracejí každé Vánoce. V plejádě hvězd přináší Glázrová civilní, srozumitelnou polohu: jako vdova Kubátová vnáší do děje kousek obyčejného života, který se vedle králů a princezen neztrácí. Právě díky téhle roli si ji řada diváků okamžitě vybaví, i když by možná zpočátku lovili jméno v paměti. Tvář a styl hraní ale sedí okamžitě.

Něco ze soukromí: po boku operního basisty

V osobním životě tvořila Glázrová pevnou dvojici s operním pěvcem Eduardem Hakenem. Spolu prožili dlouhá léta v pražské usedlosti Hřebenka na Smíchově – adresu připomíná i pamětní deska odhalená v roce 2023. Z jejich manželství vzešla dcera Marie Ulrichová-Hakenová. Herečka je pochována na Vyšehradském hřbitově, stejně jako její muž. Tichý, důstojný závěr jednoho dlouhého partnerského i uměleckého příběhu.

Proč jméno není slyšet tak často

Glázrová nikdy nehrála na efekt a ani v soukromí nevyhledávala světla reflektorů. Její kariéra navíc běžela na dvou kolejích – stabilní jeviště a filmové role, které se po válce proměnily z titulních hrdinek na vyzrálejší ženské postavy: matky, tety, dámy s nadhledem. To je typický osud řady hereček její generace. O to víc ale funguje „pocitová“ paměť: i když si člověk na jméno vzpomene až napodruhé, tvář a způsob hraní se neomylně vrátí. A stačí jediná scéna z Byl jednou jeden král… a je to zpátky.

Zdroje: archiv.narodni-divadlo.cz, wikipedia.org, filmovyprehled.cz, praha5.cz, youtube