Kdo byl skutečný Dr. Frankenstein? Mary Shelleyovou při psaní mohl inspirovat Luigi Galvani, který experimentoval s elektrickými výboji na žábách

Když se řekne Frankenstein, většina z nás si představí šíleného vědce a děsivé monstrum slepené z částí lidských těl.

Jenže tahle slavná postava nevznikla jen v hlavě mladičké Mary Shelleyové při večeru s lordem Byronem. Inspirací pro doktora Frankensteina nebyla jen fantazie, ale i reálný vědec – Ital Luigi Galvani, který doslova „rozhýbal“ mrtvou žábu.

Romantika, bouře a záblesky nápadů

Píše se rok 1816. Mary Shelley je na dovolené u Ženevského jezera s básníkem Percym Bysshem Shelleym a lordem Byronem. Prší, venku je nevlídno, tak si zkracují večery vyprávěním strašidelných historek. Byron nakonec navrhne, ať každý zkusí napsat svůj vlastní hororový příběh. Mary dlouho nemůže na nic přijít… ale pak – sen, nebo spíš vize: mladý vědec, který vytvoří život z mrtvé hmoty. Zrodil se Frankenstein.

Ale tenhle nápad nepřišel odnikud. Mary už dřív četla o tehdy moderních vědeckých pokusech – hlavně o „elektrických experimentech“ s mrtvými těly.

Galvani a jeho oživlé žáby

Luigi Galvani byl lékař a fyzik, který ve druhé polovině 18. století přišel na něco dost děsivého. Když pustil elektrický proud do mrtvé žabí nohy, začala sebou cukat, jako by ožila. Dneska víme, že šlo o reakci nervového systému na elektřinu. Tehdy to ale působilo jako kouzlo. Galvani věřil, že existuje něco jako „živočišná elektřina“ – a že právě to je klíč k životu samotnému.

A pak se toho chytli další. Jeho synovec Giovanni Aldini se rozhodl posunout věc dál a zkoušel podobné pokusy na mrtvých lidech. Před publikem na univerzitě pouštěl proud do čerstvých mrtvol a nechával je mrkat, hýbat rukama nebo otevírat pusu. Pro některé to byla věda, pro jiné čisté šílenství.

Mary Shelley tohle všechno znala. V době, kdy vznikal Frankenstein, byla fascinovaná nejen poezií, ale i vědou – nebo spíš tím, co všechno je (nebo by mohlo být) možné. Myšlenka, že člověk dokáže oživit mrtvého, jí připadala stejně děsivá jako lákavá.

A tak stvořila postavu Victora Frankensteina – mladého nadšeného vědce, který v touze poznat tajemství života překročí hranici možného. Jenže pak přichází výčitky, strach, útěk a samozřejmě monstrum, které mu všechno vrátí i s úroky.

Co nás na tom fascinuje dodnes

Na první pohled je to příběh o oživlé příšeře. Ale když se podíváme hlouběji, je to o lidské pýše, o strachu z toho, co neznáme, a o tenké hranici mezi vědou a etikou. A právě proto nás Frankenstein nepřestává bavit ani po víc než dvou stech letech.

Navíc – kdybychom si dnes přečetli popis některých pokusů ze současné biotechnologie nebo genetiky, možná bychom se taky trochu zachvěli. Otázka je – kde je vlastně hranice? A co když ji už dávno někdo překročil?

Zdroj: theconversation.com, quora.com, lithub.com