Černý seznam známých osobností a herců: Kundera, Forman i Kryl na indexu

Po roce 1968 se Československo proměnilo v zemi, kde se za slova tvrdě platilo. Komunistický režim utáhl šrouby a kultura se ocitla pod přísným dohledem. Ti, kdo se nevešli do oficiální linie, byli vyškrtnuti z veřejného prostoru. Spisovatelé, režiséři, herci i hudebníci končili na takzvaných černých seznamech. A s nimi i jejich tvorba.

Milan Kundera: Z knihoven vymazán, ze země odejit

Ještě v 60. letech patřil Milan Kundera mezi nejvýraznější tváře české literatury. Psal eseje, divadelní hry, romány – a jeho hlas byl slyšet. Jenže s příchodem normalizace se všechno změnilo. Kundera odmítl kolaborovat s režimem a podepsat loajalitu. To stačilo, aby jeho knihy zmizely z knihoven, a on sám z veřejného života.

V roce 1975 odjel do Francie. Ne z touhy po světě, ale spíš proto, že doma už nemohl dýchat. Tam sice mohl dál psát, ale čeští čtenáři se k jeho knihám dostali jen pokoutně, pokud vůbec. Jeho jméno doma téměř nesmělo být vysloveno. Byl to spisovatel, který jako by nikdy neexistoval.

Miloš Forman: Filmař, kterému vzali hřiště

Formanovy filmy, jako Hoří, má panenko nebo Lásky jedné plavovlásky, nastavovaly zrcadlo české společnosti. A právě to se stalo kamenem úrazu. Komunistickým pohlavárům vadilo, že ukazuje „nepěkné stránky socialismu“. Film Hoří, má panenko byl stažen z kin a označen za „urážku dělnické třídy“.

Forman se s režimem nikdy nesmířil, a tak když v roce 1968 natáčel v zahraničí, rozhodl se, že se už nevrátí. Doma by ho čekala cenzura a zákaz práce. V Americe natočil legendární Přelet nad kukaččím hnízdem, získal Oscara – ale v Československu jeho jméno zmizelo z filmových učebnic. Pro režim neexistoval. Jenže svět na něj nezapomněl.

Karel Kryl: Hlas zakázaný, ale nezlomený

Karel Kryl se stal symbolem odporu prakticky přes noc. Jeho píseň Bratříčku, zavírej vrátka vyšla krátce po okupaci a vystihla atmosféru doby tak přesně, až to mrazilo. To ale zároveň znamenalo, že ho režim nemohl nechat zpívat dál. Písně se nesměly hrát v rádiu, koncerty byly zakazovány a desky stahovány z prodeje.

Kryl odešel do exilu a působil hlavně v Mnichově, kde spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa. Zpíval dál, ale bolest z odloučení a nemožnosti vystupovat doma ho pronásledovala celý život. Přesto nikdy nepřestal mluvit pravdu. A za to ho dodnes lidé obdivují.

Jak fungoval „černý seznam“?

Černé seznamy nebyly jen nějaká složka na ÚV KSČ. Byly to reálné nástroje moci. Kdo se na ně dostal, ten měl utrum. Nemohl publikovat, vystupovat, točit, hrát. Herci přišli o role, spisovatelé o čtenáře, hudebníci o publikum. Nešlo jen o zákaz práce – šlo o vygumování existence.

Zatímco jedni se snažili přežít v tichosti, jiní raději odešli. Ale i v zahraničí na ně dopadala tíha vykořenění. Ztráta domova, rodiny, jazyka. Není divu, že mnozí i po letech nesli hluboké psychické následky.

Tvorba na druhé koleji, život pod dohledem

Tihle lidé nepřestali tvořit – ale často museli jinak. Kundera přešel na francouzštinu, Forman se přizpůsobil Hollywoodu, Kryl si psal do šuplíku nebo pro Svobodku. Jejich tvorba se vyvíjela mimo domov. Ne podle jejich vůle, ale kvůli okolnostem.

Některé osudy měly šťastnější konce. Po roce 1989 se tito autoři vrátili do povědomí veřejnosti. Jejich díla začala znovu vycházet, lidé je znovu objevovali. Ale ztracený čas jim to už nevrátilo.

Dědictví umlčených

Černé seznamy byly tichým, ale o to účinnějším nástrojem diktatury. Umlčet znamenalo odstranit, vymazat, udělat z umělce neviditelného člověka. Až příliš často to fungovalo. Přesto se mnozí nedali. Jejich odchod, jejich ticho a jejich pozdější návrat jsou připomínkou toho, jakou sílu může mít jediné slovo – a jak se režim bál právě těch, kteří slova uměli používat nejlépe.

Zdroj: dejepis.com, cz24.ceskatelevize.cz