Kdo stojí za úspěchem hudebníků? Třeba producent Rick Rubin, který spolupracoval i s Adele

Známe jejich hlasy, ale často nevíme, komu za ně vděčíme. Producenti, kteří tvoří zvuk hitů, zůstávají v pozadí – a přesto právě oni často rozhodují o tom, jestli se z písně stane trhák nebo jen další položka v playlistu.

Rick Rubin: Producent, který maže rozdíly mezi žánry

Rick Rubin je fascinující postava. Vypadá spíš jako zenový mnich než člověk, který má prsty v těch nejzásadnějších albech posledních dekád. Spolupracoval s Adele, Johnny Cashem, Red Hot Chili Peppers, ale i s metalisty Slayer. A právě jeho styl je tím, co často rozhoduje o charakteru desky.

Rubinův přístup je neobvyklý – nevrtá se do techniky, spíš sleduje, jak se umělec cítí, jak zpívá, co vyzařuje. „Někdy jen sedím a čekám, až se něco stane,“ řekl v jednom rozhovoru. Když nahrával s Adele, stáhli aranž jen na klavír a hlas. Výsledek? Someone Like You – syrová, dojemná a celosvětově úspěšná balada.

U Johnnyho Cashe šel ještě dál – minimalismus dovedl téměř k prázdnotě. Píseň Hurt, původně od Nine Inch Nails, dostala v jeho produkci úplně nový rozměr. Cashova křehkost a autenticita v kombinaci s Rubinovým citem vytvořily něco víc než cover. Byla to zpověď.

Trevor Horn: Muž, který vynalezl osmdesátky

Když se řekne „sound osmdesátek“, spousta lidí si představí elektronické bicí, samplované efekty a velkolepé aranže. A právě Trevor Horn byl tím, kdo to všechno dostal do rádií. Jako producent stál za hity Relax od Frankie Goes to Hollywood nebo Video Killed the Radio Star od The Buggles – a svým způsobem opravdu „zabil rádio“ a otevřel dveře novému zvuku.

Horn měl rád technologie. Experimentoval s novými nástroji, samplem, počítači – ale nikdy nezapomněl na melodii. Jeho produkce byly pečlivě vybalancované – kombinace emocí a preciznosti.

Díky němu se elektronika dostala z klubů do obýváků, a písně, na kterých pracoval, se staly definicí své doby.

Brian Eno: Tichý vizionář

Eno je možná méně známé jméno, ale jeho vliv je všude. Stál u zrodu ambientní hudby, ale produkoval i alba pro U2 nebo Davida Bowieho. Na rozdíl od jiných producentů se nezajímá tolik o hitparády – spíš ho baví vytvářet prostředí, nálady a zvukové světy.

Když pracoval s U2 na albu The Joshua Tree, přinesl nový způsob práce. Nepřicházel s hotovým plánem – nechával hudbu vznikat organicky, z improvizace. Jeho metoda byla nechat písně „se samy narodit“. A výsledek? Nadčasové skladby, které neztratily sílu ani po dekádách.

Producent jako neviditelný hybatel

Dobrý producent není diktátor, ale průvodce. Ví, kdy mluvit, kdy mlčet, kdy přidat nápad a kdy nechat zpěváka dýchat. Je to člověk, který vytváří prostor – jak technicky, tak psychologicky. A právě díky tomu může vzniknout něco výjimečného.

Příklady jsou všude kolem nás:

• Hurt v podání Cashe by bez Rubina nebyla tím, čím je.

• Relax od Frankie Goes to Hollywood by bez Horna nikdy neměl tu sílu.

• A With or Without You od U2 by bez Enoho možná zněl jako další rocková balada.

Ti, kteří nejsou vidět, ale slyšet

Hudební producenti často nemají titulky ani slávu, ale jejich práce je slyšet v každé notě. Stojí za tím, co milujeme – ať už je to Adele, Bowie, nebo třeba RHCP. Nechávají zazářit druhé, ale jejich rukopis je přitom nezaměnitelný.

A možná právě proto jsou skutečnými hrdiny hudebního světa. Nehledají světlo reflektorů – stačí jim vědět, že písně, které pomáhají tvořit, budou žít dál. A že budou znít tak, jak mají. Díky nim.

Zdroje: msn.com, ireport.cz