Berta Zuckerkandlová, hostitelka vídeňského literárního salonu, zemřela v roce 1945 ve Francii

Berta Zuckerkandlová stála v centru kulturního dění v Evropě v časech, kdy se kontinent otřásal v základech. Rakouská žurnalistka, kritička a salonní hostitelka byla hybatelkou moderního umění, literatury i politiky. Svým vídeňským salonem pomáhala tvořit správnou atmosféru pro změnu. Dařilo se jí překlenout hranice mezi národy a kultury chápala jako prostředek k porozumění. Její život byl plný inspirativních setkání, vztahů a práce na přiblížení se ideálu svobodné Evropy.

Od dětství obklopená světem intelektu

Zuckerkandlová se narodila v roce 1864. Její otec Moritz Szeps byl vídeňský vydavatel. Moritz měl vazby s korunním princem Rudolfem a dalšími francouzskými politiky. Díky tomu vyrůstala Berta v prostředí usilujícím o evropskou kolaboraci a chápala důležitost tohoto cíle. Mladá Berta se běžně setkávala s politiky a celebritami z kulturní scény. Když byla starší, začala také zapisovat rozhovory mezi svým otcem a Georgem Clemenceauem – pozdějším francouzským premiérem.

Za bratra George – Paula Clemenceaua se později vdala Bertina sestra Sophie. Berta si vzala anatoma Emila Zuckerkandla v roce 1886. Po přestěhování do Vídně společně začali budovat vilu v Döblingu. Ta se brzy poté stala centrem intelektuálního života města.

Salon, kde se tvořily dějiny

Salon Berty Zuckerkandlové, který se konával ve středu odpoledne, se stal legendou. Pravidelně se zde objevovaly známé osobnosti jako:

• Gustav Klimt,
• Gustav Mahler,
• Arthur Schnitzler,
• Hugo von Hofmannsthal,
• Stefan Zweig,
• Egon Friedell,
• a Max Reinhardt.

Berta se snažila propojovat dva jí blízké světy, tedy vídeňskou scénu s francouzskou kulturou. Jedním z hostů byl i slavný sochař Auguste Rodin.

Bertin vídeňský salon se stal místem, kde se otevřeně diskutovalo o nových uměleckých směrech, včetně vídeňské secese.

Žena mezi jazyky a světy

Zuckerkandlová nepsala jen pro rakouské čtenáře. Překládala francouzská dramata, snažila se propagovat impresionismus a přiblížila Rakušanům jména jako Manet, Cézanne nebo Poiret. Berta byla také jednou z mála žen v žurnalistice, která pravidelně publikovala komentáře o kulturní politice a kritizovala umělecký akademismus a byrokracii. Zuckerkendlová mluvila plynně francouzsky a postupně si vybudovala druhý domov v Paříži, kam také po po anšlusu v roce 1938 uprchla. Předtím, než emigrovala dále do Alžírska, vytvořila síť pomoci pro exulanty a stihla napsat knihu o Clemenceauovi.

Z tohoto období pochází i její 2 známé paměti:

• Ich erlebte fünfzig Jahre Weltgeschichte, česky: Prožila jsem padesát let světových dějin
• Clemenceau tel que je l’ai connu, česky: Clemenceau, jak jsem ho znala

V těchto dvou publikacích popisuje prožité politické události a svou osobní cestu jako evropanka mezi dvěma kulturami.

Významný vliv, který trvá

Zuckerkandlová se velkým dílem podílela na organizaci Salcburského hudebního festivalu, za nímž stálo silné poselství: navzdory zániku monarchie dokázalo Rakousko nabídnout světu svou kulturu.

V Bertině salonu se také konala první veřejná čtení děl Huga von Hofmannsthala, na základě kterých se začalo debatovat o nové roli umění ve společnosti.

Jako kulturní diplomatka a komentátorka mezinárodního dění se Berta stala významnou osobou své doby. Po válce na ni však společnost na delší dobu zapomněla. Až v 80. letech minulého století se začal její odkaz znovu připomínat.

Berta Zuckerkandlová byla tvůrkyní dějin. V době, kdy se svět dělil, ona jej spojovala. Věřila v sílu kultury a slova, v umění i odpor proti útlaku. Její příběh ukazuje, jak může jeden člověk utvářet kulturní identitu národa, nebo alespoň přispět k tomu, aby byla Evropa místem dialogu a vzájemného respektu.

Zdroje: En.wikipedia.org, Casopiskontexty.cz, Fembio.org