Skandál jako umění: Madonna a Chris Ofili se nebojí šokovat
Kontroverze již dlouho slouží jako zkouška i katalyzátor v dějinách umění. Od konce druhé světové války umělci stále více posouvají hranice formy, obsahu a kontextu. Zpochybňují nejen estetické konvence, ale i morální, politické a institucionální rámce, ve kterých je umění přijímáno. Tím si často vysloužili odpor nejen ze strany kritiků, ale i veřejnosti.
Proč nás umění rádo provokuje?
Šok, znechucení, hněv, ale i fascinace a hluboký odiv. Umění, které porušuje normy a morální očekávání, má schopnost zasáhnout publikum mnohem silněji než dokonalá estetika: od barokních výjevů plných krve přes dadaistické výsměchy až po exkrementy v moderní galerii. Co tím ale umělci chtějí říct?
Je třeba si uvědomit, že umění rádo provokuje, protože tím rozbíjí zaběhlé stereotypy a nutí publikum vystoupit ze své komfortní zóny. Provokace v umění není jen o šokování, ale je to způsob, jak vyvolat otázky, přimět k zamyšlení a nastolit dialog o tématech, která bývají často přehlížena nebo tabuizována.
Umělci skrze provokaci zpochybňují normy, autority i samotné hranice vkusu, čímž otevírají prostor pro svobodu vyjádření. Pojďme se podívat na některé kontroverzní umělce.
Caravaggio a realismus, který zneklidňuje i po staletích
Michelangelo Merisi da Caravaggio, malíř přelomu 16. a 17. století, byl mistrem násilného realismu. Ve své době šokoval tím, že svaté zobrazoval jako otrhané žebráky a biblické výjevy jako brutální scény z ulic Říma.
Jeho slavný obraz „Ukřižování sv. Petra“ či „Useknutí hlavy sv. Jana Křtitele“ zachycují mučednictví s opravdovou brutalitou. Modely mu často byli lidé z nižších vrstev nebo prostitutky, a církev z něj byla pohoršená. Přesto zásadně ovlivnil evropské malířství. Jeho hra se světlem a autentickým zobrazením emocí inspirovala celou generaci barokních malířů.
Caravaggio zkrátka ukázal, že umění může být nepříjemné, surové, neuctivé, ale zároveň neuvěřitelně lidské.
Marcel Duchamp a počátek uměleckého výsměchu
Píše se rok 1917. Marcel Duchamp podepsal běžný pisoár pseudonymem R. Mutt, pojmenoval ho „Fontána“ a poslal do výstavy nezávislých umělců v New Yorku. Organizátoři ho ale odmítli vystavit, protože nešlo přece o umění. Přesto ale Duchamp odstartoval revoluci. Šlo totiž o otázku, co vše může být považováno za umění. Umělec tak přenesl pozornost od estetiky k ideji. Umění už nemuselo být jen krásné, ale muselo být zajímavé. Tato „antiumělecká“ provokace se stala základem dadaismu a později i konceptualismu. Ve své době působila jako výsměch, ale dnes visí Duchampova díla v nejprestižnějších galeriích světa.
Chris Ofili a Madona z výkalů
Londýnská galerie Tate Britain byla v roce 1997 dějištěm jednoho z nejbouřlivějších střetů mezi uměním a veřejným vkusem. Chris Ofili, britský umělec nigerijského původu, zde představil dílo „The Holy Virgin Mary“, vyobrazení Panny Marie s prvky africké estetiky, výstřižky z pornočasopisů a sloními výkaly. Tehdejší starosta New Yorku Rudy Giuliani pohrozilo odebráním financování muzea Brooklyn Museum, kde bylo dílo později vystaveno.
Ofiliho záměrem však nebylo urážet víru, ale spojit sakrální téma s prvky africké kultury a vlastní identity. Reakce veřejnosti ale odhalila, jak hluboce zakořeněné jsou naše představy o tom, co je považováno za uctivé.
Umělecký šok v době internetu
Dnes, v éře nekonečného online obsahu, je čím dál těžší diváka šokovat. Co ještě může být považováno za provokaci ve světě, kde lze během minuty zhlédnout násilí, pornografii i extrémy vkusu? Právě proto se umělci jako Banksy, Ai Weiwei nebo Marina Abramovič snaží jít za hranici čistého efektu. Jejich šok není laciný, ale je často politický, performativní a zaměřený na publikum jako spolutvůrce.
Pohled na provokaci se mění. Dnes už nestačí „jen“ překročit hranici vkusu či norem. Důležitější je vědět, proč ji překračujeme a co tím chceme říct. Umění se tím dostává zpět ke své podstatě: ne být krásné, ale být silné, relevantní a schopné vyvolat reakci. O tom by mohla vyprávět i královna popu Madonna, v jejímž vizuálu se často objevují sakrální předměty nebo Lady Gaga. Obě tyto hudebnice byly dokonce několikrát odpůrci obviněny z čarodějnictví i satanismu.
Skandál je jen začátek
Od pisoáru v galerii po svatou Madonu s výkaly – všechny tyto skandály přepsaly pravidla hry. Nejde však jen o kontroverzi, ale o transformaci vnímání. Umění, které šokuje, nás nutí přemýšlet o tom, co považujeme za normální, svaté, estetické nebo správné. A možná právě tím se skandální umění stává tím nejpoctivějším. V nikom totiž nenechá kousek klidu.
Zdroj: mazazine.artland.com, contemporaryartissue.com, dailyartmagazine.com, Pinterest
