Stanislavského metoda: Herci jsou kvůli ní ochotní přibrat, drasticky zhubnout nebo i trpět pro autentické ztvárnění role
Možná jste už slyšeli o Stanislavském a jeho technice. Jeho jméno se často skloňuje v hereckých kurzech, ale pochopit, co vlastně Stanislavského technika či metoda znamená, může být složité. Proto je důležité poznat její historii.
Od aristokrata k divadelnímu reformátorovi
Konstantin Sergejevič Stanislavskij se narodil v roce 1863 do zámožné moskevské rodiny. Už od dětství ho fascinovalo divadlo, a přestože se zprvu herectví věnoval jen amatérsky, později zcela redefinoval jeho základy. V roce 1898 spoluzaložil Moskevské umělecké divadlo spolu s dramatikem Vladimirem Němirovičem-Dančenkem. Tato instituce se brzy stala kolébkou moderního divadelního realismu.
Stanislavskij nechtěl, aby herci pouze předstírali emoce. Chtěl, aby je skutečně cítili. Byl přesvědčen, že herectví nemá být o maskách a gestačních stereotypech, ale o autentickém, vnitřním prožitku. A tak se začala rodit jeho slavná metoda, která vedla herce k tomu, aby se vtělili do role nejen navenek, ale především uvnitř.
Co je Stanislavského metoda?
Zjednodušeně řečeno: jde o způsob herecké přípravy, který propojuje fyzické a psychické procesy. Stanislavskij vyvinul řadu technik, jak navodit autentický herecký projev: tzv. magické kdyby, emocionální paměť, práce s podtextem, koncentrace a akce. Každý herec měl pochopit motivaci své postavy, její cíle, překážky i psychologický vývoj.
Herec měl najít spojitost mezi vlastním prožitkem a emocí postavy, čímž došlo k hluboké identifikaci. Stanislavskij například doporučoval, aby si herec vybavil vlastní smutek, ztrátu či radost, a tím přirozeně vyvolal emoce odpovídající scéně. Tento přístup byl v té době revoluční, protože do té doby převažovalo spíše technické, deklamační herectví.
Meisner, Strasberg a Hollywood
Po Stanislavského smrti v roce 1938 jeho metoda dále žila a to především díky jeho žákům a následovníkům. V USA se stala základem tzv. „method acting“, které proslavili lidé jako Lee Strasberg, Stella Adler nebo Sanford Meisner.
Herecké školy jako Actors Studio v New Yorku vyšly přímo z principů Stanislavského a vnesly je do amerického filmu. Zároveň je obohatily o nové postupy, například o smyslovou paměť, kdy si herec vybavuje konkrétní tělesný zážitek, jako je například chlad, bolest nebo dotek, pro posílení autenticity. Hollywood tuto techniku přijal s nadšením a někteří herci ji začali aplikovat s extrémní intenzitou.
Když role pohlcuje člověka
Příkladů extrémního přístupu k herectví najdeme ve filmové historii nespočet. Robert De Niro kvůli roli boxera Jakea LaMotty ve filmu Zuřící býk nejprve trénoval jako profesionální boxer, aby pak přibral 30 kilogramů na roli stárnoucího sportovce. Christian Bale drasticky zhubl pro snímek The Machinist a pro roli ve Špinavém triku pak znovu přibral desítky kilogramů.
Heath Ledger kvůli postavě Jokera v Temném rytíři trávil týdny v izolaci, psal si deníky v roli Jokera, rozmlouval sám se sebou a naplno se ponořil do temného světa své postavy. Ještě před premiérou však tragicky zemřel. Jeho smrt otevřela diskuzi o tom, kam až může herec zajít, a zda Stanislavského metoda nemá i své temné stránky.
Tenká hranice mezi uměním a sebezničením
Někteří herci popisují, že se z role nedokáží vymanit, jiní musí po natáčení vyhledat terapii. Stanislavskij sám ke konci života varoval před přehnaným „převtělováním“ a apeloval na to, aby herci nezapomínali na svou vlastní identitu. Dnes se často pracuje s kombinovaným přístupem, kdy se herci učí vstupovat do emocí, ale také bezpečně z role vystupovat. Moderní psychologie ve výuce herectví proto hraje stále důležitější roli.
Živý duch moderního herectví
Stanislavského odkaz přežil nejen revoluce a války, ale i technologický pokrok ve filmovém průmyslu. Jeho metoda je dnes součástí výuky na většině hereckých škol na světě: od londýnské RADA po americkou Juilliard School. A především ovlivňuje způsob, jakým herci ztvárňují příběhy, které nás stále dojímají, rozesmávají i děsí.
Na konci každé výjimečné herecké kreace často stojí právě to, co Konstantin Stanislavskij zastával. Pokud herec nedokáže přesvědčit publikum, že to, co se děje, je pravda, pak to celé nemá smysl. A proto jsou herci ochotni jít tak daleko. Ne kvůli slávě, ale kvůli pravdě.
Zdroj: čtidoma, Britannica, i60
