Prokletý jazz: Hudba barevných byla nejprve považována za vysoce skandální
Když se řekne jazz, představíme si elegantní atmosféru a umění pro náročné. Je těžké uvěřit, že tato sofistikovaná hudba má kořeny v nejdivočejších a nejpochybnějších čtvrtích Ameriky.
Na počátku své cesty byl jazz zatracován jako „ďáblova hudba“, produkt nevěstinců a ilegálních náleven, který měl kazit morálku mládeže. Tento příběh sleduje neuvěřitelnou dráhu jazzu – od skandálního zrodu až po chvíli, kdy se jeho DNA, ukovaná v afroamerické zkušenosti, stala nečekaně silnou zbraní.
Zbraní, která bořila nejen hudební pravidla, ale i rasové bariéry a ideologie totalitních režimů od nacistického Německa po komunistické Československo.
Zvuk, který otřásl Amerikou
Jazz se nezrodil ve vakuu, ale v jedinečném kotli kultur, kterým byl New Orleans na přelomu 19. a 20. století. Jeho kořeny jsou pestré a sahají hluboko – od afrických pracovních písní a spirituálů přes syrové emoce blues až po synkopovaný rytmus ragtimu. To vše se smíchalo s evropskými harmoniemi a nástroji. Jelikož Afroameričané měli po zrušení otroctví jen omezené možnosti, mnoho talentovaných hudebníků našlo práci v barech a podnicích nechvalně proslulé čtvrti Storyville. Právě zde, na okraji společnosti, se zrodila nebezpečně přitažlivá hudba.
Co ji dělalo tak revoluční? Především improvizace. Jazz přesunul důraz ze skladatele na interpreta a jeho spontánní kreativitu. Byl to jasný rozchod s evropskou tradicí, kde vládly noty. Dalším prvkem byla rytmická revoluce – synkopy a swing. Přenesení důrazu na lehké doby („off-beat“) vytvářelo houpavý, neklidný pocit, který byl pro tehdejší posluchače doslova fyzicky znepokojivý. K tomu se přidala „horká“ intonace a blue notes – záměrně „deformované“ a mírně snížené tóny, díky nimž nástroje zněly jako syrový lidský hlas.
Tento nový zvuk vyvolal morální paniku. Kritici, hluboce ovlivnění rasismem, jej nazývali „primitivní hudbou z džungle“. Spojení s ilegálními nálevnami a podsvětím v éře prohibice jen potvrdilo jeho pověst nemorální hudby. Přesto se jazz stal hymnou „bouřlivých dvacátých let“. Společnost unavená válkou toužila po uvolnění, a právě syrová energie jazzu jí to nabídla. Dal sílu nové generaci žen, tzv. „flappers“, které odhodily korzety i konvence a tančily charleston jako projev své nově nabyté svobody.
Česká stopa: Od avantgardy po symbol odboje
Jazz brzy dorazil i do Československa, kde byl vnímán jako symbol moderní doby. Klíčovou postavou se stal skladatel Jaroslav Ježek. Ten jazz nejen kopíroval, ale geniálně ho „přeložil“ do českého prostředí pro Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Jeho písně jako „Život je jen náhoda“ nebo virtuózní „Bugatti Step“ propojily americkou energii s českou melodičností a břitkou politickou satirou.
S příchodem nacistů se z hudby svobody stala hudba nepřítele. Nacistická propaganda jazz odsoudila jako „zvrhlé umění“ (Entartete Musik) kvůli jeho „černošským“ a židovským kořenům. Paradoxně tím jeho symbolický význam jen posílila. Proti šedivé realitě protektorátu se zrodila subkultura „swingařů“ neboli „potápek“. Jejich odboj nespočíval ve zbraních, ale v provokativním oblečení a lásce k zakázané hudbě a tanci. Nejsilnějším svědectvím o síle jazzu je pak kapela Ghetto Swingers, která hrála v koncentračním táboře Terezín a hudbou potvrzovala svou lidskost tváří v tvář smrti.
Zbraň studené války a hlas disentu
Po krátkém nadechnutí svobody přišel únor 1948 a jazz byl znovu na černé listině, tentokrát jako nástroj „amerického imperialismu“. Režim zavedl přehrávky, zakázal anglické texty a paradoxně toleroval jen starý dixieland, který prezentoval jako „hudbu utlačovaných amerických černochů“. Pro fanoušky a hudebníky se záchrannou linkou stalo vysílání stanice Hlas Ameriky a pořad Willise Conovera, který jim zprostředkovával aktuální jazzové dění.
Konečným důkazem revoluční síly jazzu v Česku se stala Jazzová sekce. Založena byla v roce 1971 jako oficiální spolek, ale pod vedením Karla Srpa se brzy proměnila v útočiště pro veškerou nekonformní kulturu. Pořádala festivaly, výstavy, a hlavně vydávala v edici „Jazzpetit“ zakázanou literaturu, včetně románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Tím narušila informační monopol státu. Reakce režimu byla tvrdá – zrušení organizace a vykonstruovaný politický proces, ve kterém bylo vedení v roce 1987 odsouzeno do vězení.
Příběh jazzu je fascinující ukázkou toho, jak se z hudby zrozené z utrpení stala řeč, které rozuměl celý svět. Nezáleželo na tom, jestli zněla v ilegálním baru v Chicagu, nebo na tajné schůzce disidentů v Praze. Vždy v sobě nesla něco víc: otisk svobodné duše. Byl a je zvukem nezlomné lidské touhy po svobodě a právu na vlastní hlas.
Zdroje: casopisharmonie, zivahudba, wikipedia
