Marina Diamandis: Zpěvačka si vytvořila fiktivní postavu, která představuje archetypy žen
Některé popové zpěvačky září jen na chvíli, jiné si udržují slávu díky hitům na zakázku. A pak je tu Marina. Ta si svůj svět v hudbě i v životě postavila úplně sama — bez hudební školy, bez mainstreamových pravidel, ale s pořádnou dávkou intuice, odvahy a chytré drzosti.
Známe ji jako Marina and the Diamonds, dnes už jen Marina. Ať už si říká jakkoliv, pořád je to ta samá žena, která se nebojí otevřít duši i společenské stereotypy. S hlasem, který dokáže znít jemně i drsně. A s texty, které vás přimějí přemýšlet, i když si je pobrukujete při mytí nádobí.
Holka z Walesu, která chtěla zazpívat
Marina se narodila ve Walesu, její kořeny sahají i do Řecka, a nikdy nechodila na žádnou prestižní hudební školu. Chtěla zpívat, ale ne tak, jak se má. Psal se začátek tisíciletí a ona si na MySpace sdílela vlastní písničky. Upřímné, syrové, trochu divné. Lidi to ale zaujalo. Najednou o ní psal BBC, její první album se prodávalo a Marina stála na pódiu jako nová hvězda, která si přinesla vlastní svět.
A že ten svět nebyl růžový. Marina od začátku zpívala o nejistotách, tlaku společnosti, o tom, že se cítí jako outsider. A najednou spousta lidí cítila, že v tom nejsou sami.
Když si vymyslíte postavu, abyste mohli být upřímní
V roce 2012 přišlo album Electra Heart a s ním Marina v platinové paruce, s nalepeným srdíčkem pod okem a s postavou, kterou si sama vymyslela. Electra Heart byla popová princezna, která ztělesňovala ženské stereotypy, se kterými se Marina celý život prala. Dokonalá manželka, osudová kráska, zlá holka i znuděná lolitka.
Byl to chytrý tah. Marina si mohla dovolit hrát si s image, popovými klišé a zároveň v textech říct to, co ji opravdu trápilo. Že být ženou je někdy otravně složité. Že nás svět nutí být roztomilé, sexy, silné a tiché a nejlépe všechno najednou.
Písničky jako Primadonna nebo Teen Idle zněly jako letní hity, ale když jste si je pustili pořádně, dostaly vás pod kůži. Marina si z mainstreamu udělala vlastní hřiště a hrála na něm podle svých pravidel.
Méně pozlátka, víc duše
Po Electře se stáhla. V dalším albu Froot už nehrálo roli žádné alter ego. Jen Marina, její klavír a spousta pocitů. Skladby byly osobní, křehké, přitom silné. Žádné efekty, žádné masky. Jen ona. A fanoušci ji za to milovali ještě víc.
Marina postupně otevřeně mluvila o psychických potížích, o únavě, o tom, jaké to je být ženou ve světě, který vás chce neustále někam nacpat. Její hudba se stávala víc než jen zábavou. Byla úlevou, zrcadlem i povzbuzením.
Když pop nestačí, začnete psát básně
V roce 2024 vydala svou první sbírku poezie Eat the World. Knížku, která je intimní, syrová a tak trochu bolavá. Píše o lásce, ztrátách, o dětství i o těle. Ne proto, aby šokovala. Ale proto, že někdy potřebujete říct věci naplno, bez melodie. Pro Marinu to byla terapie i tečka za těžším obdobím. A pro fanoušky další důkaz, že tahle žena má co říct. A říká to po svém.
Proč je Marina tak výjimečná?
Protože není jen popovou hvězdou. Je autorkou, která se nebojí být zranitelná. Perfekcionistkou, která ví, co chce. Ženou, která rozumí jiným ženám, protože si taky připadala nedostatečná. A hlavně člověkem, který se nebojí růst, měnit a dělat chyby.
Marina není pro každého. Ale pro ty, kteří ji najdou, je jak soundtrack k životu. Ten, co vám rozumí, i když vy sami sobě ne.
Zdroj: Glamour, Vogue, The archetypes
