Studio 54 v New Yorku bylo proslulé svými dekadentními večírky, kam chodil i Andy Warhol

V srdci Manhattanu stál klub, který se stal živoucí legendou. Studio 54 nebylo jen místem, kam se chodilo tančit. Bylo symbolem svobody, extravagance a života bez pravidel. Vstoupit sem znamenalo být součástí dějin popkultury.

Na konci sedmdesátých let se v New Yorku odehrávalo cosi mimořádného. Město pulzovalo energií, přitahovalo umělce, snílky, herce, ale i podivíny a vizionáře. A právě tady, v bývalém divadle na 254 West 54th Street, vznikl klub, který navždy změnil dějiny nočního života. Studio 54 bylo jako z jiného světa. Luxusní, chaotické, opojné. Stalo se místem, kde se bouraly hranice, padaly zábrany a sláva se míchala s dekadencí.

Královna noci mezi kluby

První hosté vešli do Studia 54 koncem dubna 1977. Klub založili Steve Rubell a Ian Schrager, dva přátelé z Brooklynu, kteří měli nejen obchodního ducha, ale i cit pro show. Nechtěli jen obyčejnou diskotéku. Toužili vytvořit místo, které bude zážitkem samo o sobě. Vše vypadalo jako divadelní kulisy, světla hrála hlavní roli a každý večer připomínal premiéru velkolepého představení. Klub se změnil v živou scénu, na které se setkávaly fantazie, realita i ryzí šílenství tehdejší doby. Z původního televizního studia vznikl noční chrám zasvěcený excentrismu.

Uvnitř klubu se odehrávaly scény, které dodnes znějí jako z jiného světa. Na stropě se houpal bílý kůň, kterého si jednou přála Bianca Jagger ke svým narozeninám. Balónky padaly z výšky jako konfety nad hlavami celebrit, zatímco laserové paprsky řezaly vzduch, ve kterém se vznášela směs parfémů a opojení. Bylo to místo, kde nikdo nehodnotil, ale všichni hleděli.

Kdo patřil mezi vyvolené

Do Studia 54 se nechodilo jen tak. Zatímco se před klubem táhla fronta, vyhazovači podle záhadných pravidel vpouštěli jen vybrané šťastlivce. Říkalo se, že Rubell měl zvláštní talent poznat, kdo do klubu patří. Sláva nestačila, musel být i styl, charisma a zvláštní šmrnc.

Mezi pravidelné hosty patřili Andy Warhol, Liza Minnelli, Mick Jagger, Diana Ross, Grace Jones a Truman Capote. Warhol to popsal slovy, že Studio 54 bylo jako pohádka. Tam se i největší celebrity cítily jako děti v cukrárně. A někdy se tam opravdu chovaly jako děti, jen se zlatým prachem ve vlasech. Návštěva Studia 54 byla jako společenská pečeť. Pokud jste se dostali dovnitř, patřili jste k elitě, ať už jste byli slavní, bohatí nebo prostě jen dostatečně výjimeční.

Večírek bez konce

Každý večer byl jiný a nikdy se nevědělo, co přijde. Tančilo se na stolech, v privátních lóžích i v koupelnách. Sex, drogy, diskotéka a nekonečné přípitky. Ale kromě dekadence nabízelo Studio 54 i prostor pro skutečnou kreativitu. Hudba, móda a umění se tu potkávaly v nejdivočejších formách.

Díky umělcům jako Warhol nebo fotografům jako Ron Galella se Studio 54 stalo i vizuálním fenoménem. Každý záběr vypadal jako ze snu, lesk a chaos v jedné momentce. Kdo jednou vkročil dovnitř, už nikdy nebyl stejný. Lidé odcházeli s lesklýma očima a pocitem, že byli na místě, které nemělo obdoby.

Co po sobě zanechalo

Rok 1980 přinesl konec jedné éry. Rubell a Schrager byli obviněni z daňových úniků a poslali si odsedět trest. Klub se pokusil pokračovat pod novým vedením, ale kouzlo bylo pryč. Bez své excentrické duše ztratil lesk a slávu, kterou kdysi sršel.

I přesto zůstalo Studio 54 ve vzpomínkách jako synonymum určitého druhu svobody. Svobody být kýmkoliv, ať už to znamenalo disco kouli místo pokrývky hlavy nebo tanec v negližé na baru vedle rockové hvězdy.

Studio 54 nebylo jen místem. Bylo to zrcadlo doby, kdy se lidé nebáli být vidět, slyšet a prožívat každý okamžik naplno. Dnes už neexistuje, ale jeho duch přežívá v umění, módě i kultuře. Byl to sen, který se zhmotnil v realitu. A pak zmizel, jak už to s těmi nejdivočejšími sny bývá. Ale jednou byl skutečný a třpytil se jako discokoule nad hlavami těch, kdo měli to štěstí být u toho.

Zdroje: Wikipedie, Britannica, YouTube