Filmy sloužily jako politická propaganda. V nacistickém Německu vynikala režisérka Leni Riefenstahlová
Kouzlo filmu, které nás okamžitě vtáhne do děje, z něj udělalo silný nástroj hned od samého začátku. Je to proto, že film hraje na naše emoce, ukazuje nám svět v novém světle a má sílu ovlivnit i naše nejhlubší přesvědčení.
Není divu, že si jeho potenciálu i ti, kdo chtěli víc než jen bavit lidi. Film umí vytvořit tak dokonalou iluzi reality, že se pro propagandu přímo nabízí. A propaganda, ta se snaží prezentovat jednu, často pokřivenou, verzi skutečnosti jako absolutní pravdu. Když film dokáže diváka přesvědčit o realitě toho, co vidí na plátně, publikum pak méně zpochybňuje předkládanou „pravdu“.
Jak filmy manipulují naší myslí?
Filmová propaganda je vlastně cílená snaha ovlivnit naše vnímání a chování tak, aby to vyhovovalo záměrům propagandisty. Tvůrci používají celou řadu triků. Velmi často se používá tzv. hra na emoce. Tento trik využívá strhující hudbu, silné obrazy a postavy, se kterými se snadno ztotožníme, to vše má vyvolat silné pocity jako strach, hněv nebo hrdost, které přebijí racionální uvažování.
Pro filmy obsahující propagandu je typická i skutečnost, že se divákovi předloží jen jedna strana mince, nepohodlné informace se zamlčí nebo zlehčí. Vytváří se tak zkreslená realita. Dalším typickým znakem je jasně se narýsovaná linka „my versus oni“. Nepřítel je zlý a hrozivý, zatímco vůdci nebo ideologie jsou prezentováni jako spása.
Mezi výrazné filmařské triky však patří i dramatické úhly kamery (třeba podhledy, aby postavy vypadaly mocnější), využití světla a stínu, symboly, a hlavně střih. Právě střih dokáže chytře spojovat obrazy a vytvářet nové významy nebo manipulovat časem a emocemi. Sovětský filmař Sergej Ejzenštejn byl v tomto mistr.
Je zajímavé, že čím je propagandistický film umělecky kvalitnější, tím může být zrádnější. Jeho umělecká hodnota totiž může maskovat nebo dokonce legitimizovat jeho manipulativní sdělení. Filmy Leni Riefenstahlové jsou toho dokonalým příkladem – technicky brilantní, ale zároveň ukázková nacistická propaganda.
Propaganda na plátně napříč dějinami
Filmovou propagandu ale nevyužívali jen nacisté. Sovětský svaz ji nasadil k šíření komunistických ideálů podobně jako Československo. Během válek ji využívali Britové i Američané. Málokdo si uvědomí, že právě to je pěkně zachyceno například v soudobém snímku Captain America: First Avenger.
Film ve službách Třetí říše
V nacistickém Německu dosáhla propaganda ve filmu bezprecedentní úrovně. Joseph Goebbels a jeho ministerstvo propagandy kontrolovali celý filmový průmysl. Nešlo jen o otevřenou agitaci. I zábavné filmy měly nenápadně šířit klíčová témata, mezi které se řadily kult vůdce Adolfa Hitlera, jednota německého národa, antisemitismus, árijský ideál a vojenská síla.
Leni Riefenstahlová dosáhla děsivé symbiózy umění a propagandy
Ústřední postavou nacistické filmové propagandy se stala Leni Riefenstahlová. Tato původně tanečnice a herečka upoutala pozornost Adolfa Hitlera, který jí následně svěřil realizaci velkolepých filmových projektů. Ačkoliv formálně nikdy nevstoupila do nacistické strany, její vazby na režim byly nepopiratelně úzké.
Její film Triumf vůle (1935) o sjezdu NSDAP v Norimberku mistrně glorifikoval Hitlera jako mesiáše a nacistický režim jako sjednocující sílu. Riefenstahlová použila revoluční techniky – pohyblivé kamery, letecké záběry, dramatické úhly – a vytvořila dílo, které je dodnes studováno pro svou filmovou řeč. Sama později tvrdila, že šlo o pouhý dokument, ačkoliv mnohé scény byly pečlivě zinscenované a projevy se pro kamery opakovaly.
Podobně kontroverzní je její film Olympia (1938) o berlínské olympiádě. Ač technicky brilantní a oceňovaný, propagoval árijský ideál fyzické zdatnosti a maskoval represivní povahu režimu před zahraničím.
Riefenstahlová se po válce distancovala od nacismu a hájila se, že byla jen umělkyní. Její dílo však ukazuje, jak může být umělecký talent zneužit ve službách zrůdné ideologie.
Varování filmové propagandy
Když se podíváme na příběh Leni Riefenstahlové a celé té nacistické filmové mašinerie, vlastně nám to dost drsně ukazuje, jak obrovskou morální odpovědnost na svých bedrech nesou tvůrci.
Její filmy by měly být pro všechny varováním: čím dokonaleji a umělečtěji je propaganda zabalená, tím snáz dokáže člověka okouzlit a o to nebezpečnější ve skutečnosti je.
Pro nás diváky z toho plyne jedno zásadní ponaučení – musíme se naučit přemýšlet kriticky a být mediálně gramotní. Jinak jen těžko poznáme, kdy se nás někdo snaží zmanipulovat, i když to dělá pomocí těch nejkrásnějších a nejpůsobivějších záběrů.
Zdroje: britannica, wikipedia, Taste of Cinema, Jstor
