Animované filmy z dílny studia Ghibli: Animáky zaujímají postoj k válce i k problematice dospívání
Když se řekne animovaný film, většina z nás si představí barevný svět pohádek pro děti. Ale v případě japonského Studia Ghibli je to jen polovina pravdy. Tato ikonická animátorská dílna, založená režisérem Hayao Miyazakim a producentem Isao Takahatou, totiž nabízí divákům všech věkových kategorií mnohem víc než jen pohádky.
Pacifismus a hrůzy války
Jedním z nejvýraznějších motivů, který se ve filmech Studia Ghibli vrací, je odmítání války. Hayao Miyazaki, jehož otec pracoval v leteckém průmyslu během druhé světové války, se nikdy netajil svým antimilitaristickým postojem.
Už jeho film Nausicaä z Údolí větru (1984) upozorňuje na následky ekologické katastrofy a válek, které zničily svět. Postava Nausicaä je pacifistka, která věří, že lidskost se neměří silou, ale schopností porozumět a chránit.
Odmítání války najdeme i v pozdějším díle Hrob světlušek (1988), který bez příkras ukazuje utrpení dvou dětí během náletů na Japonsko. Film není patetický ani přehnaně dramatický, o to více bolí jeho prostota a syrovost.
Zvláštní kapitolu tvoří Zvedá se vítr (2013), kde Miyazaki sleduje život inženýra, jenž navrhoval slavné japonské letouny. Film neoslavuje zbraně, ale lidskou tvořivost a zároveň klade morální otázku, co se stane, když se talent použije k destrukci.
Ekologismus a úcta k přírodě
Dalším zásadním tématem Ghibli filmů je vztah člověka a přírody. Ve světě, kde stromy mluví, lesní duchové chrání ekosystém a zvířata mají vlastní hlas, není příroda kulisou, ale rovnocenným aktérem.
Nejvíce to vystihuje Princezna Mononoke (1997), epický příběh o střetu průmyslové civilizace a přírodních sil. Film neukazuje jednoznačné padouchy, ale komplexní svět, kde i „zlí“ mají své důvody. Výsledek? Výzva k hledání rovnováhy, nikoli vítězství jedné strany.
Podobně ekologický podtext najdeme i v Totoro (1988), který je sice vizuálně roztomilý, ale jeho kořeny sahají k tématům úcty k přírodě, rodině a jednoduchému venkovskému životu. A třeba Ponyo (2008), volně inspirovaný Malou mořskou vílou, ukazuje křehkost mořského světa, který trpí následky lidské činnosti.
Dospívání, ztráta iluzí a hledání sebe sama
Ghibli filmy často sledují dětské hrdiny, ale nečekejte klasické dětské příběhy. Postavy procházejí vnitřní proměnou, čelí ztrátám, odloučení i strachu. Dospívají. A to bez přehnané dramatizace, o to víc je to uvěřitelné.
Cesta do fantazie (2001), držitel Oscara, vypráví o dívce, která ztratí rodiče (doslova i obrazně) a musí najít sama sebe ve světě duchů a démonů. Film je metaforou na přechod z dětství do dospělosti, se všemi nejistotami, ale i krásou objevování.
Doručovací služba čarodějky Kiki (1989) zase sleduje mladou dívku, která se snaží osamostatnit, najít si místo ve světě a překonat první selhání. Je to film o tom, že i když občas ztratíme motivaci, neznamená to konec, jen další začátek.
Proč oslovují všechny generace?
Ghibli filmy nesází na humor ani na akci, ale na emoce, poetiku a silný lidský příběh. Děti se zamilují do vizuálního světa a zvířecích hrdinů, zatímco dospělí mezi řádky nacházejí hlubší myšlenky. V tom je kouzlo studia Ghibli. Jejich filmy dospívají s divákem.
Je to animace, která nepodceňuje inteligenci publika, nevnucuje morálku, ale nechává člověka přemýšlet. A možná právě proto má tolik fanoušků po celém světě, bez ohledu na věk.
Zdroj: The Cambridge Language Collection, Medium, The Oxford Blue
